Tržiště plné špatných řešení

ČSSD si může vybrat jen z variant, které mají k ideálnímu stavu daleko

Ovládních či vůbec o politických koalicích platí jednoduchá poučka: jejich spolehlivé pojítko tvoří absence reálných alternativ. Pro ANO a zejména pro Andreje Babiše je rýsující se vládní sestava výhodná, neboť mu umožňuje vládnout s důvěrou a zaujímat premiérský post. Alternativu představuje menšinová vláda ANO opřená o podporu komunistů a SPD, tedy problematické spojení se dvěma extremistickými stranami. Pak už nic dalšího, poněvadž nikdo jiný není schopen „překousnout“Babišovo trestní stíhání.

Menšinová vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM do vládní sestavy nepřímo vpouští jen jednu problematickou stranu a účast ČSSD jí dodává demokratičtější „šmrnc“, než kdyby ANO spolupracovalo s KSČM samo. Andrej Babiš si proto účasti ČSSD docela cení, což odráží i nabídka pěti ministerských postů včetně vnitra i ochota vyjít do jisté míry vstříc některým dalším požadavkům ČSSD. Byť na druhou stranu formulace v koaliční smlouvě, že i prvoinstančně odsouzený člen vlády (čti Babiš) má v „přiměřeném čase“odstoupit, jinak pozbývá koaliční smlouva platnosti, a že pokud podá demisi všech pět sociálnědemokratických ministrů, podá do týdne demisi i předseda vlády, jsou spíše fíkovým listem, jenž má za cíl uklidnit veřejnost a hlavně členskou základnu ČSSD.

Přízrak nesplacených dluhů

Koaliční smlouva není právně závazný dokument, a pokud by prvoinstančně odsouzený premiér odmítal odstoupit, mohou sice ministři za ČSSD za sebou rázně prásknout dveřmi, leč vládu tím shodit nemusí. Když se totiž premiér v takové situaci shodne s prezidentem, že jde o nějakou tu „účelovku“nebo že politická situace, domácí či zahraniční, vyžaduje vládní stabilitu a vláda se doplní o nové ministry (z ANO, z jiné strany, z nestraníků), bude pak premiér moci inovovat klausovský slogan do tvaru: „Sorry jako. Jedeme dál!“Jistě, podobně „rekonstruované“vládě může parlament vyslovit nedůvěru, nicmé- ně, též kvůli politickému taktizování, nemusí. A i kdyby ano, prezident pověří sestavením nové vlády opět Andreje Babiše a dá mu „přiměřeně“času...

Co ale může ČSSD se svými patnácti poslanci vlastně chtít? Alternativou je pro ni opozice neboli slovy Miloše Zemana „suchá a ani posolená skýva“. A též ostrá konkurence houfu dalších opozičních stran. A co stav stranického konta, jemuž špatný výsledek v parlamentních volbách rozhodně nepřidal a nad nímž se vznáší přízrak nesplacených dluhů vůči dědicům právníka Altnera? Vládní strana určitě lépe shání sponzory než strana opoziční. Tedy do vlády? Zaberou však na voliče programová lákadla jako plánovaná výstavba dostupného bydlení, růst důchodů nebo třeba slevy na jízdném, když je k hlasu pro ČSSD dostatečně nemotivovaly sociální výdobytky Sobotkovy vlády? A vůbec, je nový předseda Jan Hamáček skutečně přitažlivým lídrem, schopným ČSSD vytáhnout opět k dvouciferným výsledkům?

Na dveře přitom buší i podzimní komunální volby, které, mimochodem, něco stojí. Ale pokud i v nich ČSSD výrazně ztratí dosavadní pozice, nemusí jí pomoci ani úspěšné a marketingově dobře prodané působení ve vládě. Ne, v Lidovém domě to nemají lehké a není divu, že se strana kvůli vstupu do vlády štěpí. Ovšem nyní má prostě na výběr jen ze špatných řešení.

Peníze až na prvním místě

Někdejší šéf komunistické propagandy Václav Kopecký ve svých pamětech ČSR a KSČ mimo jiné líčí situaci z volby prezidenta v roce 1934. Komunističtí poslanci ji rušili výkřiky „Ne Masaryk, ale Lenin“či „Pryč s měšťáckou demokracií“. Poslanec Josef Štětka, jenž dával k vykřikování hesel signály, s tím však v jeden čas ustal. Když se ho posléze soudruzi ptali na příčinu, dostalo se jim vysvětlení, že mu předseda sněmovny, agrárník František Staněk, pohrozil odebráním diet pro komunistické poslance a senátory na dva měsíce, budou-li v kraválech pokračovat. „A tak soudruh Štětka,“píše Kopecký, „mající před sebou lítostivé oči staré pokladnice strany, soudružky Křenové, již ruku nezdvihl k pokynu k vykřikování hesel, ačkoli ho prý ruka stále k zdvižení sváděla.“

A tak nějak podobně je tomu i dnes. Nehraje se samozřejmě pouze o diety, ale především o – politicky i ekonomicky – výhodné pozice i o osobní kariéry. U všech aktérů chystané vládní sestavy, u ANO, ČSSD i u KSČM. A nejde-li snad o peníze až v první řadě stranám, kráčí o ně určitě podnikatelům. Čímž vůbec nemyslím jenom Andreje Babiše, ale všechny, pro něž mohou být atraktivní sliby uvedené či naznačené v návrhu vládního programového prohlášení: nové bloky pro jaderné elektrárny, dálnice, vysokorychlostní železnice nebo armádní zakázky pro domácí firmy. O vládě tak nakonec může rozhodnout právě byznys, zákulisní lobbování podnikatelských skupin, které mají zájem na stabilní moci, jež jim přihrává zajímavé zakázky. Což je v politice zpravidla to úplně nejpevnější pojítko vládních aliancí.