Co a kdo patří do zpráv
Ve středu 2. května skonal ve věku 86 let Antonín Líman, dost možná – spolu s Karlem Fialou žijícím na Nipponu – nejvýznamnější český japanolog a překladatel mnoha tisíců (!) japonských básní, včetně haiku.
Minulý týden v pátek pak vyšel v Lidových novinách Límanův nekrolog z pera profesorky Zdenky Švarcové, jež dostala v roce 2010 významné císařské vyznamenání, Řád vycházejícího slunce. „Antonín Líman měl rád šintoistickou představu duše, jež poté, co člověk vydechne naposledy, stoupá k horám,“rozloučila se s přítelem Švarcová.
Bohužel, při pohledu do mediální databáze Newton zjistíte, že k nedělnímu poledni je to jedna jediná zmínka o skonu naprosto výjimečného člověka. Emeritní profesor Torontské univerzity (působil tam po roce 1968), který ovlivnil několik generací zájemců o japonskou kulturu, vydal v češtině přes dvacet knih a obdržel bezpočet cen v Japonsku i „doma“(též Cenu Josefa Jungmanna od Obce překladatelů), prostě zdejší mediální kolotoč nezaujal.
Zprávu o jeho smrti nepřinesla ani veřejnoprávní média. „Z pohledu dnešní novinařiny to není zpráva,“napsal mi na Twitteru jeden bývalý český novinář. Má pravdu? Přemýšlejí snad už takhle i editoři nekrologů v The New York Times?
Možná kdyby si naše média – i ta jakoby „lepší“, jež pořád všechny ostatní aktivisticky poučují, jak co mají správně dělat – všímala lidí-vzorů, kteří opravdu něco vytvořili, nemuseli bychom psát dvě stě čtyřicátý druhý text o dezinformacích a fake news.
Možná, že bojem proti blátivému myšlení a chaosu jsou informace: psaní o podstatném, o lidech, na nichž záleží a kteří nás učí číst mezi řádky.
Možná kdyby si naše média – i ta jakoby „lepší“, jež pořád všechny ostatní aktivisticky poučují, jak co mají správně dělat – všímala lidí-vzorů, kteří něco vytvořili, nemuseli bychom psát dvě stě čtyřicátý druhý text o dezinformacích
Líman poskytl v roce 2014 rozhovor serveru Lidovky.cz: „Kulturní identita národa je něco nesmírně cenného a pracovaly na ní generace předků. Když jsem poprvé přijel do Japonska, mívalo každé odlehlé údolí v horách své zvyky, svůj dialekt, svou kuchyni atd. I u nás bývaly krajové kultury a místní nářečí, to vše přispívalo k bohaté rozmanitosti národní identity. Dnes máme televizní eintopf, který chutná všude stejně,“řekl profesor, jehož stručný životopis čítal už v roce 1999 v jinak heslovitém slovníku českých orientalistů dvě plné stránky.
Nadějí pro zítřek je stálý zájem o Límanovu práci, o jeho knihy. Vesměs jsou nesehnatelné: knižní úvahy o japonské kultuře Kouzlo šerosvitu (2008) shání na webu Trhknih.cz marně deset lidí, stejně poptávek má skvostně vyzdobená sbírka mistrů haiku Chrám plný květů (2011).
Právě v ní jsou i Límanem přebásněná haiku „božského“Bašóa. I ta zenová:
Jak vzácný člověk – i bez šlehnutí blesku je osvícený.