Vláda „maká“na zničení dávek na bydlení

Od ledna 2019 chce vláda v demisi zásadně seškrtat dávky na bydlení. Zaklíná se tím, že vyřeší obchod s chudobou a zneužívání dávek. Pokud to udělá tak, jak napsala do aktuálního vládního dokumentu ministryně práce Jaroslava Němcová, dosáhne něčeho úplně jiného: desítky tisíc lidí, často chudých pracujících, budou vystaveny akutnímu riziku ztráty bydlení, někteří se rovnou stanou bezdomovci. Nejtvrději změna dopadne na rodiny s dětmi, ale ohroženi jsou také senioři a zdravotně handicapovaní.

Tentokrát už vládě nejde o doplatky na chudinské ubytovny, jejichž výši po- slanci seškrtli tak, že za dva roky klesl počet domácností, které dávky pobírají ze 73 na 52 tisíc.

Nyní se jedná o 215 tisíc domácností, které pobírají příspěvek na bydlení v nájemním, družstevním nebo vlastnickém bydlení. To je dávka, která je pilířem politiky bydlení v Česku. Každý zásah do tohoto pilíře bude mít obrovské následky. Jeho význam narostl po hospodářské krizi před osmi lety, po deregulaci nájemného a sociální reformě Jaroslava Drábka v roce 2011. Tehdy příspěvek na bydlení doslova zachránil minimálně sto tisíc domácností, které díky němu zůstaly bydlet. To je dobře vidět i v absolutních číslech – počtu a objemu vyplacené dávky – které tehdy narostly.

A tím teď ministryně Němcová chřestí: prý je to moc. Ale ono není. Česku chybí sociální byty, na bydlení lidé vynakládají téměř nejvíce v celé Evropě. Více než sto tisíc domácností je v akutním riziku ztráty bydlení. A navíc – v rámci Evropy patří dávky na podporu bydlení v Česku mezi ty nejvíce funkční.

Změny zasáhnou především rodiny s dětmi

Než se do dávek sáhne, musí být naprosto jasné, co to udělá s jejich příjemci. Ministerská pracovní skupina, která návrh připravila, se poprvé sešla letos 20. března. Mít po měsíci a půl jasno, jak obě dávky na bydlení sloučit a zredukovat, nemůže být výsledkem seriózní práce, ale jen střelbou naslepo, snahou ukázat, že vláda „maká“. Nemaká, hazarduje.

Neobstojí ani silácké řeči, že tím ministerstvo zatočí se „zneužívači“. Kolik jich je, ale neví. S jistotou lze ale říci, že jich je výrazně méně než těch, kterým dávka doslova zachraňuje stře- chu nad hlavou. Zásahy vlády ale nezničí bydlení „zneužívačům“, nýbrž těm ostatním, zranitelným lidem.

Největší plánovanou změnu v příspěvku na bydlení představuje druhé, dodatečné zkoumání, kolik peněz domácnosti zůstane, když zaplatí za bydlení. Druhý příjmový test je velmi neefektivní, úřad práce již dnes kapacitně nezvládá povinné testování nároku na dávku každého čtvrt roku. Co nastane potom, až se počet testů zdvojnásobí?

Například čtyřčlenná rodina o dávku přijde, pokud jí zůstane po zaplacení nákladů na bydlení více než 1,2násobek životního minima, tedy 11 820 korun. Proč tak málo? Vždyť je to méně než stokoruna na jednoho člena domácnosti na den. Jak rodina dlouhodobě, bez rezerv (pokud by je totiž měla, o dávku by přišla), zajistí dobrý vývoj dětí? A co až na rodinu přijde (nevelká, třeba desetitisícová) finanční krize?

Na tomto příkladu je vidět, že změny postihnou především běžné rodiny, které mají hluboko do kapsy a hospodaří na hraně udržitelnosti. A také domácnosti, které mají například exekuci (byť nevysokou), protože splátky dluhu se v příjmech rodiny nezohledňují. Nebo samoživitelé a samoživitelky, kteří – ať dělají, co dělají – nevymohou po partnerovi nárokové výživné. A také ti, kteří spoří dětem ve stavebním spoření, aby se jednou měly lépe než oni sami.

To je absolutní nepochopení úlohy státu v podpoře bydlení. Stát nemá lidi odrbat na hranici bídy a tam je udržovat a jen tehdy jim dopřát stále se snižující dávku (snížení dávky je součástí návrhu také). Naopak jim má pomoci v jejich složité situaci, získat jistotu v příjmech, vytvořit prostor pro další rozvoj, hlavně u rodin s dětmi. Učinit bydlení dostupným statkem, základem pro úspěšný a spokojený život.