Vicekonzul ve službách Maffie
Po několika týdnech služby v Brémách byl Štěpánek provizorně přeložen do Dortmundu. Dohlížel zde na vojenské odvody rakouských státních příslušníků pobývajících v Německu. Již v dubnu 1916 však byl odvolán i z této pozice a na konci července byl dán rakousko-uherským ministerstvem zahraničí do disponibility. Na podzim přijel do Prahy, kde pod krycím jménem Sylvester, po neúspěšných pokusech dostat se do zahraničí, navázal na své krátké působení z roku 1915 a zapojil se opět do organizování domácího odboje. V následujících dvou válečných letech stál za řadou akcí již zmíněné Maffie. Jeho aktivity vyvrcholily v úvodu zmíněnou dobrodružnou cestou do Itálie.
Na ministerstvu zahraničí
Závěrečné dějství boje o národní samostatnost a vznik Československa prožil Štěpánek v římské internaci. Do Prahy se vrátil až 28. listopadu 1918. S ohledem na své vzdělání a zkušenosti z působení v úřadu rakousko-uherského vicekonzula a zároveň jako reprezentant domácího protirakouského odboje představoval vhodnou osobu pro plnění úkolů souvisejících s budováním československé diplomacie a zahraniční služby vůbec. V intencích dojednaných v Paříži s Edvardem Benešem, který ve městě na Seině zůstal s cílem připravit podmínky pro co možná nejúspěšnější působení československé delegace na následné mírové konferenci, se Štěpánek neprodleně pustil do realizace plánů úzce spojených s formováním ministerstva zahraničních věcí. Hlavní vliv na organizaci i na personální záležitosti si přitom podržel prezident Masaryk.
Štěpánek byl pověřen vlastním výkonem agendyministerstva. Dekretem z 22. ledna 1919 jej prezident jmenoval „ministerským radou ve stavu ministerstva věcí zahraničních“v páté hodnostní třídě a pověřil jej organizací tohoto resortu. Stal se tak po dobu nepřítomnosti ministra zahraničních věcí Beneše jeho zástupcem. Výkonu svěřeného úřadu se ujal se sobě vlastní činorodostí. Již 3. února 1919 tak mohl Beneše do Paříže informovat, že v „úřadě už je přece jen jiný duch“. Svým působením vtiskl Štěpánek ministerstvu jeho základní obrysy. Nepochybně se přitom snažil zúročit i znalosti související s jeho zájmem o metody vědeckého řízení práce pronikající z USA do Evropy.
Po návratu Edvarda Beneše z Paříže mohl Štěpánek rozvíjet i své další plány. S jeho působením se tak můžeme setkat při vzniku několika institucí, jejichž existenci pokládal za prospěšnou pro řádné fungování československé zahraniční služby. Jednalo se především o Slovanský ústav. Štěpánek zamýšlel „vybudovat velký vědecký ústav, jenž by získal též vědecké živlymladých států Jugoslávie, Rumunska, Řecka“. Smysl této instituce pak charakterizoval jako „vědecko-politický“. Jako „prostředek k nabytí duchovní moci nad zeměmi, o něž jde“. Zdrojem finančních prostředků, nezbytných k realizaci tohoto záměru, měl být fond budovaný Štěpánkem u příležitosti blížících se 70. narozenin prezidenta Masaryka (tzv. Národní fond Masarykův). Za tímto účelem zahájil společně s Přemyslem Šámalem již v prosinci 1919 jednání s bankami a průmyslovými podniky, které oba muži žádali o příspěvky do vznikajícího fondu. Z institucí, jejichž fungování mělo být podpořeno z peněz Národního fondu Masarykova, si vedle zmíněného Slovanského ústavu zaslouží pozornost zejména Orientální ústav a Masarykova akademie práce.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou o prvním vyslanci ve Spojených státech Bedřichu Štěpánkovi (1884–1960).
V dobrovolném exilu
Štěpánkovo působení v československé diplomacii vyvrcholilo jeho jmenováním prvním vyslancem mladého státu veWashingtonu. Na cestu za velkou louži se vydal v doprovodu své sestry Anny a několika budoucích legačních úředníků v listopadu 1920. Přestože vyslání do USA lze nepochybně vnímat jako formu ocenění Štěpánkových dosavadních zásluh, znamenalo paradoxně konec jeho další kariéry.
Již krátce po příjezdu se vyslanec dostal do konfliktu s některými svými podřízenými. Timu vyčítali přehnané nároky na kvalitu výkonu agendy vyslanectví i snahu snížit diplomatům dle jeho názoru přehnaně vysoké platy. Vyhrocující se mezilidské vztahy na legaci vzbudily pozornost pražskéhoministerstva. Poté co Štěpánek v této souvislosti absolvoval v průběhu roku 1922 administrativní šetření vedené ministerstvem, v jehož průběhu se stal patrně obětí zde panujících neshod, odmítl další vyšetřování své osoby a počátkem následujícího roku rezignoval na další působení v československé zahraniční službě.
Odcestoval do USA a zde v jakémsi dobrovolném exilu prožil druhou polovinu svého života. Zpočátku působil jako příležitostný reprezentant své vlasti, když realizoval pokyny některých československých ministerstev. V době hospodářské krize byl do značné míry finančně závislý na podpoře, kterou mu do USA zasílali nejen členové jeho rodiny, ale i Přemysl Šámal, Edvard Beneš a prezident Masaryk. Později působil jako pojišťovací agent.
Bedřich Štěpánek zemřel v San Francisku 25. ledna 1960. V té době byl v Československu již řadu let pokládán za nezvěstného.
Příště: Kuneš Sonntag