Vysoké IQ bez zázemí a s ním
Krátce po skončení první světové války potkal Lewis Terman, mladý profesor psychologie ze Stanfordovy univerzity, chlapce jménem Henry Cowell. Cowell pracoval jako uklízeč ve školní budově, vyrůstal ve veliké bídě, v pouhých sedmi letech přestal chodit do školy. Terman si ale všiml, že krásně hraje na školní piáno, a jelikož byl odborníkem na inteligenční testy, změřil mu pokusně IQ.
Cowell napsal test na 140 bodů, což značí IQ na hranici geniality. Terman si uvědomil, kolik musí na světě přebývat extrémně inteligentních mladých lidí, o nichž nikdo neví, a rozhodl se, že se pokusí alespoň některé z nich vyhledat.
Povedlo se mu získat štědrý grant, vytvořil tým spolupracovníků a v sérii testů vyčlenil v kalifornských školách 1470 žáků, jejichž průměrné IQ přesahovalo 140 bodů. Terman je v následujících dekádách pečlivě sledoval. Zaznamenával jejich školní výsledky, zkoumal jejich manželství, pracovní úspěchy i psychické zdraví. Pevně věřil, že z jedinců s vysokým IQ se jednou stane elita národa, ti nejlepší vědci, umělci či politici.
Spletl se. Někteří z jeho dětských géniů skutečně psali vědecké knihy, uspěli v podnikání či politice. Kariérní vzestup ale nezažili zdaleka všichni, mnozí nakonec skončili jako písařky, námořníci nebo řadoví policisté. Sociolog Pitirim Sorokin v reakci na Termanův výzkum napsal, že kdyby stanfordský psycholog jednoduše sestavil náhodnou skupinku žáků z podobného rodinného zázemí a na IQ by vůbec nebral ohled, došel by ke stejnému výsledku. Klíčem k úspěchu totiž nebyla inteligence, ta byla jen nutným předpokladem. Klíčem byla rodina, v níž vyrůstali.
Když jeho malí géniové dospěli, rozdělil je Terman do tří skupin podle úspěchu, kterého v životě dosáhli. V první skupině byli ti nejúspěšnější, zhruba devadesát procent z nich mělo dokončené vysokoškolské vzdělání. V prostřední skupině byli ti, kteří si vedli „uspokojivě“. Konečně tu byla skupina třetí, géniové, kteří neuspěli. Pouhá třetina z nich dokončila univerzitu, čtvrtina měla jen maturitu. Když Terman zkoumal, čím se ona třetí skupina lišila od skupiny první, našel jen jeden rozdíl – rodinné zázemí.
Drtivá většina „úspěšných géniů“pocházela ze střední či vyšší třídy a polovina jich měla otce s alespoň bakalářským titulem (jde o dobu, kdy bylo univerzitní vzdělání relativně vzácné). Lidé ze třetí skupiny byli naopak z těch nejchudších a nejméně vzdělaných rodin, téměř třetina z nich měla přinejmenším jednoho rodiče, který nedokončil střední školu. Těm neúspěšným nechyběla inteligence, neměli špatné geny, prostě jen nevyrůstali v prostředí, jež by je stimulovalo a dobře připravilo na život.
Tak se mi zdá, že většina lidí tvrdících, že se k úspěchu dopracovala svou pílí a zarputilostí, zapomíná na jednu podstatnou drobnost. Měli také obrovské štěstí na své rodiče.
Když jeho malí géniové dospěli, rozdělil je Terman do tří skupin podle úspěchu, kterého v životě dosáhli. Drtivá většina „úspěšných géniů“pocházela ze střední či vyšší třídy a polovina jich měla otce s alespoň bakalářským titulem.