Čas. To prý je, oč tu běží

Obchází Českem strašidlo komunismu? KSČM straší, ale jinak, než jak hrozili Marx a Engels

Lidove noviny - - Názory -

Patrně nikdo nebude vážně tvrdit, že úvodní věta Komunistického manifestu Ein Gespenst geht um in Europa – das Gespenst des Kommunismus je i dnes, 170 let poté, co ji Marx s Engelsem německy sepsali, stejně hrozivá, jako byla do roku 1989, kdy se zhroutilo sovětské impérium. Pokud Evropu něco straší, pak jsou to jiné temné proudy, proti kterým je dnešní internacionální komunismus jen tenounkým praménkem starých splašků.

Jinak je tomu v zemi, v níž bory šumí po skalinách. Čeští komunisté v ní v roce 2018 straší mnohem hlasitěji, než by si ještě před půl rokem dokázal kdokoli představit. Vždyť v loňských říjnových volbách dostali necelých osm procent voličských hlasů, nejméně nejen od vzniku samostatného Česka, ale vůbec od založení první zdejší komunistické strany v roce 1921, k níž se ta dnešní ovšem hlásí podlemomentální potřeby a toho, s kým zrovna jedná o bratrské spolupráci. A pouhých patnáct poslanců měli zdejší komunisté od roku 1925, odkdy se účastní voleb, jen jednou: v roce 1990, kdy vzpomínka na to, jak hnusně se během čtyř desetiletí své diktatury chovali, byla ještě hodně čerstvá.

Povolební rozložení politických sil spolu s nečekaně rozdrobeným parlamentem a nejsilnějším hnutí ANO, oslabovaným stále nevyřešeným trestním stíháním Andreje Babiše, je ale postupně vyneslo do pozice jednoho z kingmakerů, kteří rozhodují o tom, zda vláda dostane důvěru a jak silná bude, kdo v ní nesmí sedět, kdo bude v které dozorčí radě státem ovládaných společností a dalších institucí. Velkou měrou k této náhlé proměně situace přispěl, bohužel, prezident Zeman se svou vlastní hrou, jejímž smyslem je ze všeho nejvíc pomsta všem, kdo se mu během jeho dlouhého života vzepřeli či jen tak znelíbili.

A přece straší

(Lidé narození po roce 1989 by možná spíše řekli, že komunisté „prudí“.) Je to však strašení dosti odlišné od toho, jímž původně hrozili Marx s Engelsem. Vždyť čeští komunisté už dávno nejsou žádní proletáři a žádné okovy strhávat nechtějí, protože je jimi nikdo nepoutá. V této zemi mají naprostou svobodu prosazovat svou politiku, získávat křesla v parlamentu, slavit, co chtějí, třeba i VŘSR a narozeniny Klementa Gottwalda, tedy všechno, co oni sami, když byli ještě u moci, ostatním upírali. Se slogany o revoluci se tu možná chytí leda obchodník, když snižuje ceny loňského zboží.

Problém komunistů dnes není v tom, že bychom se museli bát, že se v plné síle vrátí k moci. A nic dokonce nenasvědčuje ani tomu, že by se na ní chtěli přímo – tedy s plnou odpovědností – podílet, kdyby jim to nedej bůh někdo nabízel.

Každý podle své letory

Co tedy komunisté vlastně chtějí? Začněme u řadových členů. V průměru je jim mezi sedmdesáti a osmdesáti, a tak je jen přirozené, že i kdyby je touha po návratu starých soudružských časů, kdy měli opratě moci v ruce, rozpalovala do běla, jsou vlastně mimo shromáždění na oslavu 1. máje bezmocní. Tyto ještě ne mrtvé duše jsou však důležitou oporou mladších neostalinistů, jako je zejména předlistopadový šéf Mezinárodního svazu studentstva Josef Skála, který o návratu ke kořenům alespoň chraplákem táborového řečníka mluví.

Přestárlé členstvo je rovněž v rámci nostalgie po zemi, kde zítra znamenalo včera, základnou prokremelských aktivistů typu europoslance Jaromíra Kohlíčka nebo předsedy mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny Stanislava Grospiče. Prohlašují se za proevropské, avšak jejich Evropa má stále ještě těžiště někde mezi Moskvou a Mičurinskem.

Uhlazení komunističtí aparátčíci nové doby, které reprezentují například předseda Vojtěch Filip nebo šéf poslaneckého klubu Pavel Kováčik, zase celkem nepokrytě dávají přednost politikaření. Získávání výhod pro sebe maskují předstíráním, že jim jde o zásady, o pracující, o demokracii. Z jejich současného vyjednávání o budoucí vládě však jak zapíchnuté vidle trčí, že nechtějí být za nic zodpovědní a že i jejich vítr vane z východu. Jestli jim opravdu vadí nějaká mise NATO, pak jsou to naše letadla střežící vzdušný prostor v Pobaltí, vše ostatní je jen mlha.

Je čas na prodej?

Ze všeho, co komunisté říkají, je realitě nejblíž, co říká stranický intelektuál a jejich bývalý místopředseda Jiří Dolejš. V nebývale otevřeném rozhovoru v týdeníku Echo přiznal, že čekají, a tak lavírují: „Předpokládáme, že se nakonec vrátí starý konflikt pravice–levice. A to bude naše příležitost.“A o pár řádků dál: „Zvítězil pragmatičtější přístup. Koupili jsme si čas.“

Čas, to je, oč tu běží. Domnívají se, že už si ho koupili. Škoda, že nám Jiří Dolejš neřekl od koho. Koupě totiž je smlouva vyžadující na rozdíl od krádeže, podvodu či vítězství proletářské revoluce plně informovaný souhlas všech zúčastněných stran.

Ludvík Vaculík nadepsal svůj slavný text z dubna roku 1989 Komunismus je bití. Tohle už naštěstí neplatí. Z dnešních českých komunistů je spíše na… no, rýmuje se to.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.