7.

Římský císař, králové i německá knížata, ti všichni se neúspěšně ucházeli o svatováclavskou korunu

Lidove noviny - - Seriál Ln -

Zpráva o nečekané smrti Ladislava Pohrobka byla sice přijímána s úžasem, ale po počátečním šoku se i zahraniční diplomacie probudila k ohromné aktivitě. Jablkem sváru se zákonitě stalo dědictví zesnulého mladého panovníka.

Ladislav zemřel zcela bezdětný – nestihl se ani oženit – a obě jeho sestry již byly provdány, což výrazně snižovalo šanci na úspěch jejich případných nároků. Ladislav navíc nestačil ani určit svého nástupce. Pokud by tak učinil, nezůstalo by zřejmě jeho poslední přání zcela bez odezvy v řadách českého panstva.

Kandidátů na český trůn se nyní objevila celá řada. Hlásil se císař Fridrich, polský král Kazimír, Vilém Saský, Albrecht Rakouský a Albrecht Braniborský, v poslední fázi předvolebního zápasu vstoupil do hry ještě francouzský král. Plynuly týdny a měsíce a stále se zdálo, že rozhodne to, který z cizích kandidátů se ukáže pro české stavy tou nejvýhodnější postavou.

Ve druhé polovině ledna 1458 se ale situace radikálně změnila. Jedna z tehdejších depeší zahraničních vyslanců mířících za hranice země totiž přinášela překvapivou zprávu o nejnovějším obratu věcí: v Praze se začíná mluvit o tom, že by novým králem měl být Jiří z Poděbrad.

Mě se to netýká...

Z Jiřího pohledu se však tento posun jevil jako zcela logické a přirozené vyústění jeho stále narůstajících politických ambicí. Jestli někdo hleděl vstříc nové volbě s obavami, byl to nejspíš právě on, protože hrozilo, že definitivně ukončí jeho dlouholeté správcovství v zemi a zbaví ho řady pozic, jež si zatím dokázal ve státním aparátu vybudovat.

Pouze jediný z uchazečů o českou korunu, francouzský král, byl ochoten mu nabídnout, že ponechá gubernátorství v zemi v platnosti ještě několik let. Jenže francouzská kandidatura, jež s tímto velkorysým návrhem chytře operovala, zasáhla do volebního zápasu teprve v jeho finální fázi. Sotva tak mohla oslabit, natož zásadně přesměrovat tehdy již plně rozvinuté touhy po „národním“králi.

V rozhodnutí vstoupit na volební kolbiště podpořila Jiříka samozřejmě utrakvistická církev, jíž panování husitského krále zákonitě nabízelo zcela jiné perspektivy než vláda předchozích, katolických panovníků. Bouřlivě uvítala Jiříkovu kandidaturu rovněž velká část stavovské obce, zejména stavy nižší (ve své vět-

šině ostatně také utrakvistické), o jejichž podporu se Jiří opíral již dříve při svém pozoruhodném politickém vzestupu. Na volebním sněmu, který v Praze zasedal od konce února 1458, tak zaznívaly nejsilnější hlasy odporu proti Poděbradově kandidatuře z řad českého panstva. Jiří je však nakonec dokázal utlumit díky svým finančním i mocenským prostředkům.

Vše nasvědčuje tomu, že Jiří měl běh oněch kritických událostí z února a počátku března 1458 pevně v rukou. Navenek ale vystupoval způsobem, jako by se ho řeči o jeho případné kandidatuře ani netýkaly. Vyslancům zahraničních uchazečů o svatováclavský trůn sliboval, že on i celý sněm jejich nároky pečlivě uváží, a vybízel je k trpělivosti. Pražské ulice se však zatím plnily stále početnějšími davy Poděbradových přívrženců, které vyzývaly k urychlené volbě za krále právě jeho.

Zahraniční pozorovatelé té doby hovoří o orgiích výmluvnosti, k nimž se tehdy vzepjali pražští kazatelé požadující volbu husitského krále. Z našeho zpětné-

ho pohledu takřka neuvěřitelná je skutečnost, že se opět, jako již tolikrát předtím a tolikrát potom, dala řada Jiříkových politických soupeřů zcela oklamat zdánlivou nezainteresovaností zemského správce.

Jiří je ovšem dokonale zaskočil i tentokrát: v úterý 2. března 1458 byl poděbradský pán při sněmovním jednání na Staroměstské radnici za mimořádného pozdvižení lidu shromážděného před ní provolán za krále. Česká „národní“monarchie se stala skutkem.

Panovníků nikoli z královského nebo knížecího rodu bylo v Evropě více

Jiřímu k dosažení královské koruny nepochybně dopomohl i volební úspěch mladého Matyáše Korvína. I on byl pouhý šlechtic, přesto jej v lednu 1458 provolali za krále v sousedních Uhrách. Matyáš přitom v té době pobýval v Praze, a to jako bývalý Ladislavův zajatec, a tedy plně pod Jiříkovou kontrolou.

To poskytlo českému správci ideální

příležitost zasáhnout i do uherských záležitostí. Poté, co dojednal zasnoubení Matyáše se svou dcerou Kateřinou, propustil nově zvoleného vládce do Uher. I čeští stavové tak měli najednou před očima evidentní doklad skutečnosti, že ne vždy je nutno volit za krále osobu vyznačující se dynastickou legitimitou.

Vedle Jiříka a Matyáše poznala pozdně středověká Evropa ještě jednoho panovníka, který se stal králem, ačkoli nebyl příbuzný s žádnou z vládnoucích dynastií. Šlo o Karla Knutssona, který panoval ve Švédsku zhruba ve stejné době jako oba výše zmínění (1448–1470, s přestávkami).

Všechny tři čekal svým způsobem stejný osud: po překvapivém nástupu mimořádně silných individualit do čela zemí se zákonitě dostavily jejich pokusy o posílení centralistických vládních prvků. Ty ale rozhořčily opozici, a všechny tři tak následně čekal těžký zápas o udržení na trůně a nakonec i – ve všech případech marný – pokus o založení dynastie.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.