Píší nudné učebnice muži?
Stručná historie téměř všeho. Tak se jmenuje jedna z nejzajímavějších a nejprodávanějších populárně vědeckých knih na světě. Její autor Bill Bryson umí to, co by měli umět všichni autoři učebnic a všichni učitelé, ale neumějí, totiž podávat neznámé na základě známého. V předmluvě autor píše, jak se stalo, že ho věda zaujala: „Všechny moje učebnice napsali muži (byli to vždy muži), kteří měli zajímavý názor, že všechno se stane zajímavým, když to vyjádří jako vzorec. A tak jsem vyrostl v přesvědčení, že věda je děsivě nudná, ale doutnalo ve mně podezření, že to tak nemusí být...“No nemusí. Kdo se o tom chce taky přesvědčit, měl by si Brysonovu Historii téměř všeho přečíst. Taky by bylo zajímavé začít sledovat, jestli těžko stravitelné učebnice píší opravdu hlavně muži. (Na druhou stranu Bryson je vlastně taky muž...)
To je známá věc, že v Česku, ale taky třeba na Slovensku rozhoduje o úspěších ve škole především rodinné zázemí. Jak ukazuje pravidelné mezinárodní šetření PISA, u nás se v učení daří jen pětině žáků z takzvaného sociálně slabšího prostředí, na Slovensku dokonce jen patnácti procentům. Průměr vyspělých zemí se přitom pohybuje kolem 25 procent, přičemž například v Hongkongu nebo v Macau to je víc než polovina. Ve Finsku se ještě v roce 2006 mohli chlubit dokonce 56 procenty, ale v roce 1915 už jen 39. Sousední Německo dosáhlo 32 procent. Na stránkách Spiegel Online se konstatuje, že pozitivní vývoj zaznamenalo v této oblasti například Polsko, Norsko, Slovinsko nebo Španělsko. My ne. Možná jde trochu o hru s pojmy a čísly. Všichni ale tušíme, že dvě stejně nadané děti (nebo stejně průměrné) nemají v našem školském systému úplně stejné šance uspět, když jednoho doma podpoří víc a druhého méně.
Vždycky je dobré vědět, jak to, o čem se u nás přeme, dělají jinde. Paní Jiřina žije skoro půl století ve Švédsku a donedávna tam pracovala vmateřské škole. Brali i dvouleté? „Brali jsme běžně i menší děti, dokonce sotva roční,“vysvětlila. Podle ní je výhoda, když může být nemluvně i ve školce třeba se starším sourozencem, pochvalovala si i snahu předškolaček pomáhat a hrát si s batolaty. Připustila ale, že učitelky musely být pořád ve střehu. Nejvíc se bály, aby se nemluvně nezmocnilo kostičky nebo kuličky, kterou si k němu přinesl někdo starší a kterou by mohlo spolknout. I to je důvod, proč mívají větší školky nejmenší děti v separovaném oddělení. Jen se tomu jednomu neříká jesle.
Ve Frýdlantu budou adaptovat školní kotelnu na novou učebnu přírodních věd. Mají na ni z evropských dotací přiklepnuto 14,5 milionu korun. Nic proti moderním učebnám, ale nebyla by za takové peníze skoro nová škola, nebo aspoň školička? Všimněte si, že suma, za kterou by většina z nás postavila tři rodinné domky, stačí v případě dotačních programů (a to nejen těch evropských) na jednu učebnu v suterénu. Zvláštní, ne?