Jak Solo potkal Chewbaccu
Nový snímek z univerza ságy Star Wars svědomitě zastává úlohu výplně mezi filmy rozvíjejícími hlavní dějovou linii. Přiměřeně baví a do žádných větších témat se neplete.
Po loňském příběhotvorném snímku Star Wars: Poslední z Jediů doručila letos strategie studia Disney a Lucasfilmu do kin další z titulů, jejichž úkolem je zaplnit „bílá místa“v dosavadním vyprávění a rozšířit ságu o vedlejší dějové linky.
Postava Hana Sola v podání Harrisona Forda se v hlavním příběhu s diváky důstojně rozloučila ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015), a nyní tedy přišel čas vrátit se k jejím počátkům. Podoba, ve které se samorostlý pilot Han Solo kdysi divákům představil, neslibovala v jeho minulosti žádná velká mystická tajemství a také se jich ve filmu nedočkáme. Je to westernový příběh z „vesmírného Divokého západu“, kde hrdinové uvažují v přízemnějších kategoriích, než na kterou stranu Síly se postavit. Samozřejmě tak ale činí intuitivně: všechny postavy jsou nějak ušpiněné a chtě nechtě volí mezi dobrem a zlem.
Sympaticky pojatá nejednoznačnost hrdinů (i celého prostředí, kde výkonnými články zločinného režimu jsou prostě jen nerudní ouřadové) je jedním z kladů snímku, který se rodil poměrně bolestně. Původní režiséři Phil Lord a Christopher Miller ( 21 Jump Street, Lego příběh) byli odstaveni a nahradil je Ron Howard – snad proto, aby přílišným množstvím legrácek neutrpěla vážnost posvátného odkazu Star Wars. Těžko říci, jak by film vypadal v původní režii, i pod dohledem Rona Howarda ale nakonec dostal prostor jistý odstup. Ten dal vyrůst zejména postavě pokerového podvodníka Landa Calrissiana (Danny Glover), který nakonec působí výrazněji než samotný Han Solo. Toho hraje Alden Ehrenreich, jemuž se podařilo poměrně vě- rohodně převzít výrazový rejstřík Harrisona Forda, a navíc postavu dovést i k jisté vlastní osobitosti. Přesto tu na diváky nečeká vlastně nic opravdu překvapivého – spíše jen odškrtnutí povinných čárek. Han Solo samozřejmě musí potkat svého věrného druha Chewbaccu, pořídit si svou loď a také se dozvíme, jak vlastně přišel ke svému jménu; v žádném novém světle ale díky tomu starého dobrého hrdinu neuvidíme.
V paměti diváků nejspíš na delší dobu uvázne především vydařená akční scéna vlakové loupeže a možná též jeden nečekaný milostný motiv, jehož aktérkou je droidka L3-37, aktivistka hájící práva robotů. Lidem podobní (buď fyzicky, nebo uvažováním a chováním) droidi jsou neodmyslitelnou součástí celé ságy Star Wars, ale tady to vypadá, jako by se tvůrci inspirovali spíše v animované Futuramě.
V úhrnu je Solo: StarWars Story něco jako solidní, jen trochu dlouhý předfilm, díky kterému si ukrátíme čekání na hlavní představení. Ale když záhy zapomeneme, o čem byl, vůbec nic se nestane.
Solo: Star Wars Story