Boj skončil: zemřel Philip Roth
V pětaosmdesáti letech odešel americký spisovatel, který se nebál mimo jiné portrétovat kafkárnu českého disentu
Vúterý 22. května, nedlouho po své pětaosmdesátce, zemřel Philip Roth. Klíčová postava americké prózy minimálně posledního půlstoletí. Souputník Doctorowa, Updikea, Styrona. Autor více než třiceti knih, z nichž drtivá většina je k mání v českých překladech. Včetně jeho mistrovského kusu Portnoyův komplex, který ho katapultoval mezi globální literární elitu. Včetně novely Pražské orgie, kde vykreslil odvrácenou, svobodomyslnou stránku Prahy za šedivé normalizace.
Portnoyův komplex vyšel v posledním roce slavných „sixties“. V době, kdy Amerika válčila s Vietnamem, hippies volali po sexuální svobodě, míru a lásce a židovská literatura, kam Roth svým původem patřil, žila v představě, že po holokaustu není možné paktovat se s humorem. Roth si vzal odevšad něco, položil svého hrdinu na psychoanalytické kanape a zdvihl stavidlo. Vyřinul se proud neuróz a obsesí, úzkostí a strachů, které pasovaly nejen na amerického Žida, ale na Američana té doby obecně. Vznikl nevážný román o vážném – o snaze zbavit se pocitu méněcennosti, dostat se ze zajetí náboženských, potažmo obecně ideologických stereotypů a předsudků, najít vlastní identitu. Rothův Portnoy otevřel třináctou komnatu: udělal ze spisovatele hvězdu světového formátu, vzývanou i zatracovanou. Stal se z něj nejen velký americký romanopisec, ale i „sebenenávidějící židovský antisemita“. Na rubu bestsellerových prodejů a překladů do desítek jazyků byla cenzura a zákazy. Portnoye odmítaly knihovny, na pulty australských knihkupectví vůbec nesměl. Postava začala svého autora pronásledovat.
Ten unikl po svém. V roce 1972, kdy se Portnoyův komplex dočkal nepovedené filmové verze, přijel do Prahy. Chtěl tu sice stopovat v první řadě Franze Kafku, ale našel něco jiného – český disent, zakázané autory jako Ludvíka Vaculíka, Karla Pecku, Karola Sidona, Milana Uhdeho nebo Ivana Klímu. Skutečnou kafkárnu. Ten fenomén vyděděnce ve vlastní zemi Rothovi učaroval, byl mu blízký, připomínal mu jeho kořeny. Do hlavního města se pak opakovaně vracel, spisovatelské komunitě vydatně pomáhal, mluvil o její situaci na Západě, zřídil na její podporu fond. Než mu v roce 1977 neudělili vízum a stal se personou non grata.
S odstupem své pestré zážitky zpracoval v Pražských orgiích (1985). Vedle disentu, portrétů intelektuálů zapřažených v podřadných profesích, tu má roli hlavně Jiří Mucha, syn slavného otce, spisovatel, „společenský agent“, který ve svém přepychovém bytě, vzdušnou čarou pár stovek metrů od Pražského hradu, pořádal titulní „orgie“: „Co přišli Rusové,“píše Roth, „nejlepší orgie v Evropě se pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím víc se souloží.“
I have no idea
Philip Roth se narodil v Newarku. Jeho předci přišli do Ameriky z polské Haliče. Vystudoval anglickou literaturu – a věnoval se jí po celý život jak prakticky, tak teoreticky. Než v devětapadesátém debutoval sbírkou povídek ( Sbohem, město C.), psal do časopisů literární kritiky. Později vedl na několika amerických univerzitách populární kurzy tvůrčího psaní, ale učil i náročnější předměty z oboru komparatistiky. Vydal knihu esejů Jak čtu sám sebe a jak druhé. V sedmdesátých letech, pod vlivem zmíněných návštěv Československa, prosadil v nakladatelství Penguin edici Spisovatelé z druhé Evropy, kde zámořskému publiku představoval dnešní klasiky typu Milana Kundery. Sám byl klasicizován velmi rychle: hned za debut dostal Národní knižní cenu, třikrát si odnesl cenu Mezinárodního PEN klubu a Allenovy nadace, v roce 1997 přibyl do sbírky Pulitzer, v roce 2011 Man Booker. Jen žádnou z opakovaných nominací na Nobelovu cenu neproměnil. Nežehral na to. Po vydání posledního románu Nemesis (2010) si vypůjčil bonmot boxera Joea Louise a provedl bilanci jednapadesáti let své literární práce: „Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl, s tím, co jsem měl.“
V češtině se Rothovi vedlo vždycky dobře. Měl štěstí na vynikající překladatele. Uvedla ho Heda Kovályová, po ní převzali štafetu Rudolf a Luba Pellarovi, Jiří Hanuš, Olga Špilarová nebo Pavel Dominik. Neměli to s autorem, jeho bohatou jazykovou a stylistickou výbavou, vůbec snadné. „Když jsme teď znovu procházeli Operaci Shylock,“uvedli Pellarovi v roce 1999, „tak jsme si místy říkali: ,Ježíšmarjá, jak to, že jsme tohle vůbec přeložili.‘ Roth totiž klidně napíše větu na několik stránek a teď tam vrší ta substantiva, přechodníky, a ono se to táhne pořád dál, takže nakonec už nemáte vůbec ponětí, jestli se ten nový přechodník vztahuje k tomu, čím začal, nebo k něčemu, co bylo zhruba uprostřed takové věty, tedy máte dvě nebo tři možnosti a je na vás, abyste to rozhodl. Třeba špatně, že jo, ovšem kdybychom se na to zeptali Philipa Rotha, tak ten by řekl: ,I have no idea‘ – a byli bychom tam, kde na začátku…“
Snadné to se svými texty neměl ani autor sám. Když dopsal poslední stránku Nemesis, poznamenal si: „Boj s psaním skončil.“Předevčírem definitivně.
Autor je literární a výtvarný kritik