Vědělo se, že Wes bude chtít nemožné

Elie Chapuis

LN Co přesně jste dělal na Psím ostrově?

Animoval jsem bubeníky, pár záběrů v koncentračním táboře pro psy a část z bitky na jevišti na konci. Dostal jsem se s k Psímu ostrovu docela pozdě. Rok jsem se snažil tu práci získat, ale nejdřív měli plno...

LN Na Berlinale, kde měl film světovou premiéru, Wes Anderson zmínil, že jim dost pomohlo, co všechno se on a jeho tým naučili právě na Panu Lišákovi, na němž jste se také podílel.

Určitě, ten rozdíl jsme cítili i my. Řekl bych, že Wes už teď ví, co s animací dostane, zná její omezení i slovník ke komunikaci s animátory. My jsme se zase naučili, jak pracuje. Na Lišákovi hodně lidí překvapilo, co požadoval. Teď už jsme věděli, že po nás bude chtít nemožné věci a že je nějak zvládneme. I styl animace Psího ostrova je konzistentnější než u Pana Lišáka.

LN Existovalo víc loutek psů?

Ano. Je spočítané, v kolika záběrech se každá postava objeví. Průměrný počet záběrů u takového filmu je 700. Pokud se třeba v polovině z nich vyskytuje Chief, někdy sám, někdy s ostatními, vyrobí se různě velké verze Chiefa na různá měřítka.

LN Co pak s loutkami děláte?

Nejradši bychom si je vzali domů, ale to většinou nemůžeme. Loutky jsou velmi drahé a patří produkci. Používají se hlavně na propagaci a výstavy, pak zůstanou ve studiu Fox někde v šuplíku. Ale aspoň je uchovají. Scenerie se většinou zničí.

LN Loutky psů mají neuvěřitelně výmluvné oči. Jak jste to dokázali?

Ty vyrobila jedna anglická firma, která normálně vyrábí skleněné oči pro lidi. Jen bylo těžké s nimi manipulovat. Jsou ovšem moc důležité. Nejenže mění výrazy, také hodně brečí. Byl jsem překvapený, jak emocionální chtěl Wes ten film mít.

LN Znal jste scénář dopředu? Vystudoval francouzskou École des Métiers du Cinéma d’animation v Angoulemeu. Pracoval mj. na filmu Wese Andersona Fantastický pan Lišák (2009) nebo na snímku Clauda Barrase Můj život Cuketky (2016). Jako režisér debutoval krátkým loutkovým filmem Podvodník (L’Imposteur, 2013).

Ne, nechtěli ho moc posílat. Ale ani jsem ho znát nemusel. Příběhy Wese Andersona jsou vždycky zajímavé, šarmantní a překvapivé. Scénář jsem viděl, když jsem přijel na plac. Většinou máte den dva na přečtení scénáře a zkouknutí, co už se udělalo. Je důležité znát náladu filmu. Wes tu navíc hodně odkazuje na jiné filmy. Měli jsme proto k dispozici počítače, kde jsme se na ně mohli podívat.

LN Říkal vám, na co přesně chce kterou scénou odkazovat?

Spíš měl ten odkaz v hlavě a vedl nás tak, aby byl i ve výsledku. Někdy nám ukázal fotku nebo video, podobu pak ovlivnil vzhled loutky a můj způsob animace. Wes nechává prostor pro experimentování. I když vše hodně kontroluje, každý záběr by s jiným animátorem vypadal jinak.

LN Wes Anderson dohlíží na všechno?

Ano a nevím, jak to zvládá. Na každou zprávu vám rychle odpoví, většinou dost přesně. A odpoví každému. Malířům, loutkářům, návrhářům postav, animátorům...

LN Kolik lidí se ve světě věnuje loutkové animaci?

Moc ne. Během práce na Psím ostrově mi volali z USA kvůli jinému filmu, zoufalí, že nemůžou loutkové animátory sehnat. Volali všem, koho našli v titulcích aspoň dvou z větších loutkových animáků poslední doby – a to bylo jen 150 lidí.

LN Proč tomu tak je?

Asi proto, že to je velmi specializované řemeslo. Myslím, že nyní fázová animace zažívá díky úspěchu celovečerních filmů comeback. Ale není to snadný život. Filmů vzniká málo, a ještě jen na určitých místech. Což znamená, že za nimi musíte cestovat, opustit domov třeba na rok. LN Psí ostrov vznikal kde?

V Londýně. Během natáčení Mrtvé nevěsty Tima Burtona tam vznikl štáb, který pak pracoval i na Frankenweenie a Panu Lišákovi. V Evropě existuje i dost jiných, menších míst ve Francii či Španělsku, velké je studio Aardman v Bristolu. Pro ně bych moc rád pracoval, i když nejsem velký fanoušek plastelíny, jejíž tvarování vyžaduje hodně práce.

LN Pracoval jste i na úspěšném švýcarském animáku Můj život Cuketky, ověnčeném Evropskou filmovou cenou, Césarem a oscarovou nominací. Jak moc se tato zkušenost lišila od práce pro Wese Andersona?

Dost, protože s režisérem Cuketky Claudem Barrasem pracuju už od roku 2006. Byl jsem u toho filmu po celou dobu jeho vzniku, podílel jsem se i na jeho propagaci. Mám k němu tedy hlubší vztah. K tomu bylo těžké sehnat na Cuketku peníze, museli jsme jít do koprodukce s Francií, ale tak, abychom si pořád ponechali švýcarskou majoritu, což je důležité kvůli kreativní kontrole nad výsledkem. Ve Švýcarsku je tzv. skleněný strop pro animátory dost nízký. Ale úspěch Cuketky jím trochu zatřásl a snad to něco změní.

Velký fanoušek Jiřího Trnky, Jiřího Barty a Jana Švankmajera, švýcarský animátor Elie Chapuis, přijel před nedávnem do Třeboně na Anifilm jako porotce. A vyprávěl také o novince Wese Andersona Psí ostrov, na níž se podílel.

Autorka je filmová publicistka