Nesmíme zakazovat divadlo, které nás varuje
častnil jsem se Terezínské tryzny, tradiční vzpomínkové akce k uctění obětí nacistické perzekuce. Tisíce hrobů. Židé, křesťané, ateisté. V duchu slyším zoufalý křik mučených, pláč tisíců žen a dětí. Krutosti uprostřed 20. století. V srdci civilizované Evropy. Násilí pod egidou křesťanství…
Půldruhého milionu Arménů jako obětimocenských hrátek s pozadím islámské doktríny. Koncentrační tábory, gulagy. Je to už dávno? Žijeme si v naší ulitě přes 70 let. Dvě generace nepoznaly válku. Nanejvýš sledujeme každodenní přímý přenos násilí v televizních zprávách. Sebevražední atentátníci v Paříži, Bruselu, Kábulu, bom- bardování Mosulu, plyn v syrské Dúmě, popravy, zničená města, hory mrtvých. Násilí, krutost, nelidskost.
Už se na to nemohu dívat. Zavírám televizi a otevírám láhev vína. Je to dobrý ročník, jiskřivá, zlatavá barva, skvělý buket… Mohu si dovolit přemítat o estetice, o hudbě, režijním pojetí jakýchsi inscenací, stylové čistotě, skvělém víně, o čemkoliv povznášejícím… Střílí se totiž daleko, stovky kilometrů ode mě. Nás se to netýká…
Naše násilí a vaše násilí. To je název divadelní hry chorvatského autora Olivera Frljiče, kterou uvádí brněnské Divadlo Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět. Nikdo to představení u nás dosud neviděl (možná někteří ze záznamu zahraničního uvedení), jen zveřejněnou fotografii divadelního Ježíše, jak znásilňuje muslimku. Jedna fotografie stačí. Zvláštní. Nikoho nezajímá, co se v tom představení vlastně odehrává „předtím“. Třeba jak je znázorněno násilí „ve jménu islámu“. Ná- sleduje smršť odsudků. Reprezentant katolického kléru, rozhořčení občané, představitel politické strany, vzdělaný lékař. „To není o svobodě uměleckého vyjadřování! Pane ministře, odejměte festivalu finanční podporu! Perverzní hra!“
Filozofické úvahy vážených občanů i primitivní plky. „Stáhněte to! Budeme protestovat!“Jemnocit duše občana, který zvonil klíči za demokracii, je zasažen. Jaksi mu však nedochází, že demokracie není pohodlná. Neuvědomuje si, že už zase nám někdo říká, co je správné a co ne. Už zase někdo volá po cenzuře, ačkoliv se zapřísahá, že to není cenzura, ale „meze demokracie“.
Ne hra, skutečnost je hnusná
Miloš Forman ve svém filmu Lid versus Larry Flynt vykresluje příběh kontroverzního vydavatele pornografického časopisu, který v soudním souboji s náboženskou organizací „Morální většina“a s celou řadou „úctyhod- ných“autorit nakonec rozhodnutím Nejvyššího soudu obhájí svobodu slova zaručenou prvním dodatkem Ústavy Spojených států. Listina práv a svobod praví: „… Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny… Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu… Cenzura je nepřípustná…“
Aby bylo jasno. Ta hra používá extrémní scénické prostředky. Nelíbí se mi vůbec. Je to hnusné. Ty obrazy jsou hnusné. Jenomže především skutečnost, kterou ztvárňuje, je hnusná.
To přece není „o křesťanství“, to není „o islámu“! To je „ o člověku“! O „pánu tvorstva“! Člověku, který páchá zvěrstva na sobě samém. Člověku, který zneužívá nejniternějšího ztotožnění se s bohem, s vírou. To není Alláh, který chladnokrevně vraždí zajatce, to není Ježíš, který znásilňuje. Jde o symbol! To jsme my! My, zavírající oči před násilím, my, násilí umožňující svým nezájmem, my, pozvedající číše vína u obrazovek, kde sledujeme násilí v přímém přenosu.
V roce 1972 získal cenu World Press Photo snímek devítileté dívky popálené napalmem v průběhu vietnamské války. Hrůzou rozšířené oči dítěte. Ještě dnes si pamatuji, jak na mě zapůsobila. Po masakru v My Lai byla dalším dokladem hrůz téhle nesmyslné války, a nakonec byla jedním z kamínků mozaiky, která přispěla k jejímu ukončení.
Každý král měl svého šaška. Jeho úkolem bylo říkat mu do očí nepříjemné pravdy. I my máme své „šašky“. A říkají nám nepříjemné pravdy. Občas způsobem, který se nám nelíbí. Ale nesmíme je zakazovat. Nesmíme zakazovat divadlo, které nám ukazuje, v symbolech a často cynicky, jací jsme. To bychom se vrátili tam, kde jsme už jednou byli.