Od balonů k boxu a batolatům
Červenomodrobílý míč je pro mnoho Čechů symbolem hodin tělocviku. Hráli s ním volejbal i házenou, méně příjemnou vzpomínku může představovat pro ty, kdo byli snadným terčem při vybíjené. Balony Gala vyrábí prostějovská továrna, která překonala expanzi levné Číny, ruské sankce i vlastní strach vsadit na nové výrobky.
Značka Gala je od roku 1949 synonymem pro koženou galanterii. Historicky pod ní vznikaly kabelky, hokejové rukavice či horolezecké batohy. Z pár drobných firem vyrostla v sedm závodů, v nichž zaměstnávala až 2500 lidí. Po revoluci prošel tehdejší národní podnik druhou vlnou kuponové privatizace a od roku 2006 má jediného akcionáře – rodinnou firmu Remafin 11.
„Když jsme nastoupili, byla to hodně velká bitva, abychom se udrželi nad vodou,“vzpomíná dnes generální ředitel Michal Preininger, který firmu Gala vede již 14 let. „V roce 2009 nás postihla krize a museli jsme prokazovat, že nejsme na odpis.“
Od roku 2014 se Gale daří. Zaměstnává 370 lidí a loni vykázala tržby 313 milionů korun, meziročně o osm milionů více. Z 90 procent se opírá o export, výrobu nosičů zahradní techniky, boxovacích pytlů a nosítek pro děti.
Volejbalové míče z Moravy jsou ovšem na světových hřištích stále pojmem. Patří totiž mezi pět značek, které se mohou pyšnit certifikátem od Mezinárodní volejbalové federace. Velké sportovní značky jako Adidas nebo Nike v tomto sportu nic neznamenají, neboť nesplňují základní požadavek – nejsou samotnými výrobci míčů. Gale jsou tak konkurencí především japonské značky Mikasa a Molten. Za sebou si stále drží čínskou a brazilskou značku.
„V 90. letech se nám podařilo získat silné obchodní postavení v Nizozemsku a v Belgii, které pro nás představují 27 procent prodejů volejbalových míčů,“pochvaluje si Preininger.
Ovšem s ruskou a ukrajinskou krizí ztratila firma až 70 procent tamního trhu.
Výrobě volejbalových míčů nesvědčí ani aktuální vztah společnosti k pohybu. „Stále méně mladých lidí sportuje. Navíc se rozdělují mezi nové sporty jako florbal, korfbal nebo golf,“vyjmenovává konkurenci generální ředitel. Kromě volejbalových balonů, kterých ročně vyrobí téměř sto tisíc kusů, se Gala věnuje prodeji míčů na basketbal, házenou i fotbal. Kvůli drahé technologii si je ale nechává vyrábět v zahraničí.
Nenahraditelná srnčí srst
Výroba volejbalového balonu začíná u kaučukové duše. Ta se obmotá 2,5 kilometru dlouhým vláknem, které určuje herní vlastnosti. Po proceduře se míče kladou na drátěné etažéry, na nichž připomínají kulaté motýlí kokony. Ještě se potřou lepidlem a v takzvané žehličce získají předlohu, do níž se lepí jednotlivé části vysekané z koženky.
Elipsovité dílce už pracovnice lepí ručně. Míče mají usazené před sebou a rychlými pohyby dílky uhlazují tenkým kovovým předmětem. Při práci jsou na milimetr přesné. „To se musí,“směje se jedna z pracovnic, která už má volejbalový míč v oku. Každý den jich musí slepit rovných 42.
„Naše děvčata předčí stroje,“chlubí se technik Ivan Dostál. V minulosti automatickou výrobu zkoušeli, ale výsledek nebyl valný.
Hotový míč zaměstnankyně pohladí a pošle jej na cestu po mřížkované rouře, která vede nad dílnou jako potrubí. Na jeho konci balon přistane v koši, kde čeká na vložení do oválné žehličky, aby jednotlivé dílky pěkně splynuly.
V portfoliu má Gala ještě jeden tradiční výrobek – kožené medicinbaly, kterým tu něžně říkají „medicínky“. Jejich výroba probíhá tradičními postupy, jde tak o jeden z nejdražších produktů. Ručně je šije trojice statných mužů usazených na dřevěných roznožkách, což je v moderní továrně jako skok o dvě století nazpět.
Medicínky se plní korkem, jehož cena kvůli neúrodě a vysoké poptávce každým rokem roste. Vzácnou kůru korkového dubu doplňuje ještě srnčí srst. Ta je prý díky svým vlastnostem nenahraditelná. „Dokonce jsme měli speciální program pro její náhradu. Bez výsledku,“krčí rameny ekonomický ředitel Otakar Kukla.
Blíží se druhá hodina, a tak mě spolu s technikem Dostálem vede do dalšího patra, kde zaměstnanci za pár minut končí první směnu. Stojíme v nejdůležitější části továrny, která se na obratu Galy podílí až 42 procenty – šití nosných zařízení na zahradní techniku pro německou firmu Stihl. Produkce se tu zčásti odehrává na šicích au- tomatech, stále je ale u nich zapotřebí lidská ruka, jež jednotlivé dílce stroji podává a rovná. „Nejsem sice zpátečník, ale průmyslu 4.0 moc nevěřím. Alespoň pokud jde o šití. Vždyť látka není kov,“vysvětluje Kukla.
Sázka na děti vyšla
Gala vyrábí i nosítka pro novorozence a batolata, která jsou v poslední době stále populárnější. Novému trendu v péči o děti ale vedení firmy na počátku nevěřilo. Přesvědčit je musela až zarputilá kolegyně. Gala, specialista na velkovýrobu, se tak musela popasovat s malosériovou produkcí, se vzory stromečků, modrých a růžových slůňat i náročnou ruční prací. Dnes nosítka vyrábí pro sedm malých rakouských a německých firem, které si potrpí na produkci v Evropě a ekologickou bavlnu s atesty.
„Maminky a babičky jsou schopny za dětské vybavení utratit často víc, než si mohou dovolit. Je to výborný segment,“pochvaluje si Preininger. Dnes roz- hodnutí nelituje a snaží se najít další specifický segment, kterému by se mohla Gala věnovat.
Další produktovou expanzi ale brzdí chybějící pracovní síla. „V Prostějově jí byl vždy nedostatek,“stěžuje se Preininger. Gala tak musela v posledních letech rozšířit výrobu do Rýmařova, kde v roce 2005 převzala část výroby po kravatárně Hedva i s několika šikovnými šičkami.
Na začátku tohoto roku zase využila krachu šicí dílny ve Varnsdorfu, kde dala práci dvacítce švadlen. „Mají pro nás cenu zlata,“oceňuje Preininger. „Nyní se snažíme najít deset pracovníků v Srbsku. Snad nám to vyjde.“
Kam se poděli Ópéčáci
Že by si kraj, kdysi známý oděvním kolosem OP Prostějov, mohl stěžovat na nedostatek zkušených a šití znalých lidí, by se přesto leckomu nemuselo zdát. „Vůbec nevíme, kde jsou,“podivuje se Preininger. „OP – to bylo 3500 nezaměstnaných lidí. Čekali jsme fronty před personálním oddělením. Nakonec tu z bývalé fabriky máme asi dva nebo tři lidi.“
K OP Prostějov, jehož sídlo šlo k zemi v roce 2014, se v Gale váže jedna vzpomínka – to když českého výrobce oslovil francouzský prodejce sportovních potřeb Decathlon. V Prostějově chtěl vyrábět boxovací pytle, které do té doby plnil ručně v Pákistánu a kvalita nestála za nic.
Producent míčů a nosicí techniky neměl s touto sportovní pomůckou zkušenost, nicméně se pustil do sestavení výrobní linky. „Když jsme s pytli začínali, plánovali jsme, že jich ročně vyrobíme 50 tisíc kusů a budeme je plnit textilním odpadem z OP Prostějov. Dnes jich vyrábíme 120 tisíc za rok a Ópéčko už není,“vypráví Kukla v hale, kde se v roce 2005 začínalo s jednou linkou. Dnes jsou již tři.
Směs textilního odpadu z výroby autosedaček se nejdříve rozdrtí a vznikne náplň, která musí projít přísnou magnetickou kontrolou. Ta odhalí případné kusy jehel nebo kovových částí, které by mohly boxery zranit. „A pak už se pytel plní jako jitrnice,“směje se Dostál, jenž stál v roce 2005 u zrodu linky a příští rok, stejně jako Gala, oslaví 70. narozeniny.