Velká lesní rozprava
Parlament by měl mluvit o proměně lesů, která skoncuje se závislostí na smrku a borovici
Tohle tady ještě nebylo: pirátští poslanci svolali speciální sezení sněmovny, která se bude zabývat smrkovou kalamitou českých lesů. Což dává smysl. Počínající hynutí lesů může proměnit velké kusy tuzemské krajiny. Čím jiným by se nejvyšší sbor země měl zabývat než obrazem našeho společného domova? Pokud se však parlamentní soirée nepromění v politický fotbal.
Premiér v polovině května řekl, že za umírání lesů může bývalé vedení ministerstva zemědělství. Má pravdu. Konkrétně každé vedení za minulá zhruba dvě století. Pokud máme kalamitu rozumně léčit, potřebujeme diagnostikovat hlavní chorobu. A tou není žádný konkrétní exministr, nýbrž středoevropský model lesnictví.
Smrková mánie
Saský horní hejtman Hans Carl von Carlowitz v roce 1713 publikoval legendární spis Sylvicultura oeconomica, kde představil nový přístup k těžbě. Dřevaři předtím lesy rutinně drancovali – pokáceli je, dřevo odvezli a nechali svahy svému osudu. Všechno se musí dělat jinak, řekl von Carlowitz. Lesníci napříště budou pěstovat. Sázet stromy, pečovat o ně a plánovitě těžit tak, aby půda dávala nejlepší komerční výnos. Během několika staletí postupně vznikl sofistikovaný a úspěšný obor, který z nemalé části utváří naši dnešní krajinu.
Plánovité pěstování přineslo mnoho užitku. Jenomže jedním z dílčích vylepšení, na něž lesníci postupně přišli, bylo také velkoplošné pěstování smrku. V dávné minulosti patřilmezi poměrně vzácné dřeviny. České smrčiny se vyskytovaly ponejvíce vysoko v horách, popřípadě v hluboko zaříznutých a chladných údolích. V přirozených podmínkách by tvořily jenom 11 procent našich lesů. K životu totiž potřebují vlhkou půdu. Ale také rychle rostou a dávají dobré dřevo. Proto je majitelé lesů začali sázet ve velkém všude, kde to šlo. S odstupem se o 19. století mluví jako o smrkové mánii.
Monokultury jsou však náchylnější na škůdce nebo výkyvy počasí. Proto umělé smrčiny vždy trpěly polomy, houbami a kůrovcem. Část lesníků už před více než sto lety podotýkala, že je potřeba pěstovat více listnáčů a střídat stromy různého věku. S postupným vysycháním krajiny přibývá míst, kde smrk prostě nedokáže růst. První známky průšvihu byly vidět v 90. letech na Opavsku, kde najednou umíraly velké plochy lesů. Hlavní časovaná bomba vybuchuje právě teď v podhůří Jeseníků a ledaskde jinde. V některých letech více než polovina tuzemské těžby připadá na nouzové vyvážení dřeva po kalamitách.
Se současnou kalamitou se patrně ani při nejlepší vůli už nedalo nic udělat. Na místa, kam prostě nepatří, jsme smrky dávno ve velkém nasázeli. Mohli jsme však začít s nápravou. Proměna lesů – hlavně návrat listnáčů a smíšených porostů – bude trvat desítky let. A tady k zanedbání skutečně došlo. Nemusíme si namlouvat, že chybu udělala jenom Marie Terezie.
Lesnický život notně ztížila pravidla takzvané Dřevěné knihy, jež vznikla za Nečasovy vlády. Státní lesy v megatendrech rozdělila na velké části o rozloze tisíců nebo desítek tisíc hektarů, kde veškeré práce do- staly na starost velké dřevařské společnosti. Model je velmi rigidní. Revírníci si nemohou pružně najímat živnostníky, přidělovat jim dílčí úkoly a kontrolovat je. Dodavatele dostávají přiděleného z generálního ředitelství na léta předem.
Slabá vůle ke změně
Hlavně se však lesy mění mnohem pomaleji, než by měly a mohly. Před jednadvaceti lety varovala studie vědců z brněnské lesnické fakulty, že kvůli vysychání a oteplování do roku 2030 smrčiny přestanou růst na čtvrtině republiky – a to i když odečteme místa, kde to nedokázaly ani předtím. Dubů a buků skutečně pozvolna přibývá, a to zejména na státních pozemcích. Přesto smrky dodnes tvoří 42 procent stromů vysazených v našich lesích. Což je více než všech listnáčů dohromady.
Aparát ministerstva zemědělství totiž nejeví velkou vůli ke změně. Nápravu měla narýsovat chystaná vyhláška, kterou ministr JiříMilek v květnu rozeslal k připomínkování. V jedné dílčí věci skutečně kráčí dopředu: umožňuje, aby lesníci nechali kalamitní holiny porůst takzvanými přípravnými dřevinami. Koberec jeřabin nebo bříz posléze chrání vysázené stromky. Prozatím naše pravidla tuhle důležitou techniku prakticky vylučovala.
Jenomže ten stejný návrh také dovoluje pokračovat ve velkosázení smrčin. Místa na Bruntálsku, kde právě teď umírají, by podle ní šlo opět osázet až 75 procenty smrků. Takže recyklujeme současný kalamitní průšvih. Nadmíru také spoléhá na používání exotických dřevin jako douglasky, jež by se měly stát součástí našich lesů.
Parlament by namísto hledání viníků měl mluvit o postupné proměně českých lesů, která skoncuje se závislostí na smrku a borovici. Potřebujeme novou legislativu a reformu dotačních programů, jež bude vyžadovat větší výsadbu listnáčů a smíšených porostů. Státní lesy by také měly zavést mezinárodní standard zdravého lesnictví FSC, který prozatím zanedbávaly. Je to mnohem konstruktivnější a pozitivnější program.