Proč nejsem digitálním komunistou
Jak popsal a předvídal už Karel Čapek, Karel Marx se mýlil a jeho práce a učení není vzorem pro 20. ani pro 21. století
podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) násobně vyšší u jednoho nejbohatšího procenta než u zbytku světové populace. Zdá se, že se v uplynulých několika dekádách hospodářský růst oddělil od růstu životní úrovně střední třídy, a to i v zemích jako USA, které jsou přímo vybudované na středostavovském americkém snu.
Většina Američanů nepamatuje dlouhodobý růst mezd, a navíc díky technologiím dnes hrozí omezování pracovních míst a tlak na obsazování kvalifikovanějších zaměstnanců. Nelze se proto divit, že u mladých do 35 let je podle průzkumu Harvardovy univerzity podpora kapitalistického systému velmi nízká, přibližně jen třetinová. Procento nejbohatších přitom právě ve Spojených státech amerických vlastní víc majetku než celá chudší polovina populace. Majetková nerovnost je pak historicky nejvyšší, jak už slavně před třemi lety ukázal francouzský ekonom Thomas Piketty, a hromaděním dnes nejcennějšího kapitálu v podobě nehmotného know-how nejspíš ještě poroste. Obdobně rostou v posledních letech příjmy korporací rychleji než domácností, a to právě v čele s technologickými titány, jako je Apple či Amazon.
O „predátorském a polarizujícím kapitalismu“dnes rád mluví řecký exministr financí a ikona levice Janis Varufakis. Mnoho evropských zemí, zejména na jihu, se pak také netěší stejně mizivé nezaměstnanosti, jako je v Česku. Ale i v nejvyspělejších ekonomikách s nízkým počtem nezaměstnaných, jako je Británie nebo USA, roste problém s nestabilitou pracovních míst. Nejnověji zaměstnáváním prostřednictvím online platforem, jako je alternativní taxislužba Uber, které se často zvrhne do nádeničení bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení.
Do toho řešíme přetrvávající ekonomickou záhadu stagnující produktivity práce, která vůbec neodpovídá jinak dobrým výsledkům ekonomiky a technologickému pokroku. S jedním vysvětlením přišli ekonomové z Massachusettského technologického institutu Erik Brynjolfsson a Daniel Rock společně s Chadem Syversonem z Chicagské univerzity.
Nacházíme se pravděpodobně v mezidobí před rozšířením nové a zásadní technologie, kterou je umělá inteligence. Podobně trvalo třicet let, než se počátkem 20. století zavedly alespoň do poloviny továren elektromotory, počítačům trvalo čtvrt století, než se v osmdesátých letech opravdu objevily v každé firmě a i e-shopy se na maloobchodním trhu prosazovaly zhruba dvě desetiletí. Naopak jeho známější kolega z Chicaga, ekonom Robert Gordon, tvrdí, že už vše zásadního jako elektřina bylo vynalezeno a nic s obdobným dopadem není v dohledu.
Nejproblematičtější kolečko je ale zlomené přímo v pohonu moderního kapitalismu. Od roku 2005 ubývá mladých a nadějných firem, pověstných startupů, které hnaly inovacemi západní ekonomiky v 80. a 90. letech. Z těch se staly monopolní molochy, jako je Microsoft, a nové pohony hospodářství se přestaly objevovat. Začalo to přitom dlouho před vypuknutím finanční krize.
„Pohled ve stylu postavím společnost, abych změnil způsob, jakým lidé přemýšlejí, a zlepšil jim život, se změnil na pohled postavím společnost s produkty, které bude používat každý, abych vydělal hromadu peněz,“popsala zásadní posun v mentalitě Ellen Paová, topmanažerka a investorka ze Silicon Valley pro magazín Sellect All.
Jaký ještě ryzejší důkaz je třeba, že je s dnešním kapitalismem něco špatně? A tak dnes, stejně jako před necelým stoletím, opět křičí ideologové: tím je vinen společenský řád.
Práci, půdu a kapitál nahradí a doplní v digitální ekonomice talent, data a opět kapitál. Na úsvitu další ekonomické transformace proto potřebujeme liberální řešení pro problémy nové doby, postavené především na svobodné konkurenci, soutěži a rovné šanci i pro ty nejméně šťastné. A to víc než kdy jindy dnes s nástupem nových levicových hnutí a vlád.
kazují k hnutí hippies, kde se našel třeba Sergej Brinn, spoluzakladatel Googlu. Dříve nejbohatší muž světa Bill Gates pak zastupuje středovou část, tíhnoucí až skoro k sociálnědemokratickým myšlenkám v prostředí severozápadní metropole Seattlu. Paradoxně někdy dochází k tomu, že levicové ideje hlásají vlastníci a spoluvlastníci monopolů, některých stále ještě na vzestupu. Většinou mají velké firmy pozitivní přístup k imigraci zkrátka proto, že novou kvalifikovanou pracovní sílu z celého světa potřebují.
Zajímavý je pak intelektuální střet mezi východním pobřežím USA s vládním sídlem ve Washingtonu a finančním New Yorkem a technologickým západním pobřežím. Americký ekonom Tyler Cowen jej popsal jako „dvojici velmi rozdílných kulturních a intelektuálních center“. Hlavní město je především plné právníků a politiků točících se v legislativních kruzích a dělících se zpravidla na standardní levopravé politologické škále. Tíhne více k regulaci než západ, který vyrůstá z ničím nevázaných inovací. Liší se také řádově větším množstvím imigrantů.
Polarizaci hodnot až do extrémůmůžeme vidět v malém i v českém digitálním prostředí. Na jedné straně je tady proud hlásící se k boji s velkým kapitálem a neštítící se regulace, jako je v mnohém Pirátská strana, jež je například členem Varufakisovy nové evropské internacionály. Nedávno přišla s návrhy na tvrdou regulaci online platformy Airbnb a mnoho liberálních návrhů od ní nepřichází.
Naopak až libertariánský proud by mohla zastupovat Paralelní polis, kde se schází i skupinka takzvaných anarchokapitalistů a celkově má řadu personálních vazeb ke krajně liberálním proudům. Příklon ke svobodomyšlenkářství ale bohužel často doprovází buď jistá míra naivity, nedosta- tek humanitního a společenského vzdělání, nebo i prvoplánová snaha hájit velký byznys a jeho zájmy, které si za to platí.
Ve světě stejně jako u nás tak dnes zásadně chybí ucelená proevropská a protržní liberální ideologie, jež by se byla schopna vypořádat s výzvami digitální ekonomiky a společnosti.
Talent, data a kapitál
Pro hledání liberálního pohledu a řešení je třeba lépe pochopit ekonomickou podstatu změn před námi. Pokud vyjdeme z klasické triády výrobních faktorů práce-půda-kapitál, čeká nás zásadní posun celého paradigmatu. S nástupem technologií v čele s umělou inteligencí se zásadně promění všechny její prvky.
Práce jako taková už dávno není vnímána jen jako manuální, nicméně postupně bude eliminována především rutinní, mechanická a opakující se. Výrobním faktorem tak zůstane jen práce kreativní, zjednodušeně řečeno talent. Pokud se něco zařadí k přírodním zdrojům, pak ne- pochybně data, která se označují za ropu 21. století. Mají spíše povahu obnovitelných zdrojů energie, jako je vítr, voda a slunce. Umělá inteligence (AI) je pak spíše v pozici například elektřiny, výrobního prostředku zpracovávajícího především data. Technologie, jako je AI, jsou stejně jako podnikání v netriviálních ekonomických teoriích již dávno zařazovány jako samostatný čtvrtý, respektive pátý výrobní faktor nad klasickou trojici.
Třetí z klasické triády, kapitál, se na jedné straně už dávno rozšiřuje z fyzického po nehmotný a intelektuální. Algoritmy, neuronové sítě a další software jsou a budou nepochybně nejcennějším kapitálem budoucnosti. Pokud jde ovšem o finanční kapitál, jeho vliv zůstává stále stejný a obrovský, jako ostatně vždy v dějinách.
Jak upozorňují kritici, za všemi velkými technologickými společnostmi, jako je Facebook, jsou především bohatí investoři. Úspěch například Uberu není v tom, že by byl první a jediný, ale sehnal nejlepší a nejsilnější investory, kteří dodnes ztrátovou firmu táhnou. Jediný, kdo se mu v globálním měřítku postavil, je jinými investory podporovaný Lyft. A pak státem podporovaná čínská konkurence.
V technologické ekonomice 21. století jsou podle miliardáře a investora Nicka Hanauera růst a prosperita výsledkem cyklu inovací a poptávky. Inovace představují řešení problémů a zvyšování životní úrovně a jejich distribuci stejně jako odměnu za ně zajišťuje tržní nástroj v podobě poptávky spotřebitelů.
Jen zapojení celé společnosti, co nejvíce lidí je možné, do tohoto koloběhu pak zajistí jeho efektivitu. K tomu je ovšem třeba mít silnou a především koupěschopnou střední třídu. A k tomu potřebujeme v digitální společnosti novou společenskou smlouvu, jejíž změna bude vychá- zet právě z ekonomické proměny výrobních prostředků.
Úkolem státu je hlavně hlídat dodržování hospodářské soutěže a dát lidem co nejvíce soukromoprávních nástrojů k vlastní svobodné ochraně a obraně osobní svobody a práv namísto státního donucení
Pět let před Marxem
Textilní podnikatel a pozdější bankéř James Wilson se v roce 1843 naštval na britskou vládu, která zavedla řadu cel a dalších omezení na dovoz potravin do vzrůstajícího ostrovního impéria. Nelenil a ve svých 38 letech založil vlastní noviny, jejichž hlavním cílem bylo prosazovat svobodný obchod. Slavný The Economist začal psát a řídit pět let předtím než Marx svůj komunistický pamflet. Oba muži se názorově střetli právě v prubířském revolučním roce 1848 ohledně zákonů omezujících délku pracovní doby.
Pozdější ministr řídil dnešní magazín dlouhých 16 let i prostřednictvím své další politické a byznysové kariéry. Jak napsala letos v dubnu jeho první ženská nástupkyně Zanny Minton Beddoesová, od jeho dob je jejich cílem „prosazovat volný obchod, svobodný trh a otevřenou společnost“. Právě na liberálních hodnotách je pak třeba stavět i v novém tisíciletí a digitálním věku. Na liberálních v evropském, pravicovém a svobodomyslném pojetí, nikoliv v americké verzi, kde slovo liberální odkazuje naopak k stoupencům velkého státu a levicové regulace.
Souboj mezi individualismem a státem Wilsonova a Marxova 19. století se ovšem přesunuje. Ve 20. století to byl člověk versus korporace, v tomto to bude navíc člověk versus stroj. Je proto třeba dát lidem co nejvíce soukromoprávních nástrojů k vlastní svobodné ochraně a obraně osobní svobody a práv místo státního veřejnoprávního donucení, tedy například kontrolu nad jejich daty a soukromím, možnost jejich přenositelnosti, takzvané interoperability, a tím i jednoduché tržní hlasování nohama. Jen tak bude pověstná konkurence v online světě vzdálená pouhé kliknutí.
Právě konkurence je klíčovým prvkem v ekonomice tendující k monopolům. Úkol státu tak je v souladu s učením například rakouské nebo chicagské ekonomické školy – hlídat především dodržování hospodářské soutěže. Nikoli však tvrdě regulovat, protože to v dynamickém a vysoce expertním prostředí stát zpravidla nedokáže. Regulovat má zneužívání přirozených monopolů, jako jsou mobilní operátoři, kteří dodnes škrtí mnohé digitální ekonomiky včetně naší. Kde to však jde, dát zejména moc zákazníkům.
Na straně druhé ale není možné spoléhat na masy, na dav, moderně crowdsourcing. Nikdo nikdy nemohl myslet vážně, že masy jako celek budou opravdu vládnout, a technologie na tom nic nezmění. Lidé uzavření v mase se stanou cílem manipulace, nástrojem prosazování jiných cílů, podobně jako to aktuálně ukázal Elon Musk se svým serverem Pravda ve snaze kádrovat novináře a jejich články pod záminkou boje proti fake news.
Protožeměl opět pravdu Čapek, a nikoli Marx, je třeba se postarat o opravdu rovné příležitosti pro všechny, především pro chudé. „Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní.“Aby k tomu nedocházelo a nůžky se dále nerozevíraly, potřebujeme dnes víc než dříve ekonomické politiky včetně například přesunu zdanění od příjmů k majetku. A přenastavení sociálních systémů, aby pomáhaly především zvládat změny na nejcitlivějších místech trhu práce.
Společenská smlouva v digitálním věku musí stát na pomoci, zajištění a záchytné síti, na vyrovnávání nerovných pozic a informačních asymetrií. Domácnosti musejí dostávat dostačující kompenzaci za práci, která se od kvantity přesune ke kvalitě. Využití dat musí být kompenzováno obdobně jako využití jiných přírodních zdrojů, ale nejlépe nikoliv prostřednictvím státního přerozdělení, tedy přímo jejich původcům. A tvorba a využití kapitálu musí být odměňováno, pokud bude férové a v souladu s hospodářskou soutěží.
To, co jsme dosud viděli ve světě technologií, je pouhý začátek a už dnes se ukazuje, že si politika neví rady možná ještě víc než právo a legislativa. Až se dočkáme ovládání počítačů pouhou myšlenkou, komplexních genetických úprav a vylepšování či třeba létajících aut, čekají nás skutečné výzvy spojené s digitální revolucí. Technologie promění úplně vše a potřebujeme se držet liberálních hodnot a řešení, protože jen ty se dosud osvědčily a dostaly nás přes veškerá úskalí tam, kde dnes jsme.