Bělověžský prales: lekce pro Česko

Nejzachovalejší evropský nížinný les na pomezí Polska a Běloruska ani Šumava nemohou být hlavně zdrojem pro ekonomiku

jeho území je jedinou polskou přírodní oblastí zapsanou na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Význam pralesa zvýrazňuje, že jej každoročně navštíví více než 120 tisíc lidí a dosud o něm vyšlo přes tři tisíce odborných publikací.

Shoda na zachování

Na zachování tohoto přírodně jedinečného pralesa panuje mezi polskou veřejností i odborníky shoda. Proto byl v roce 2012 schválen plán, který určil horní hranici těžby. Dva roky na to byla těžba omezena jen na polovinu jeho území spolu s tím, že byl celý prales doplněn na seznam světového dědictví UNESCO.

V roce 2015 se z hospodářské těžby vyjmuly v návaznosti na ochranné podmínky Natury 2000 i porosty starší sta let. Navzdory těmto podmínkám schválil ministr životního prostředí Jan Szyszko v březnu 2016 dodatek plánu, který umožnil až trojnásobné překročení těžebních limitů. Situaci podobnou souhře protiprávních kroků na Šumavě před sedmi lety dovršil ředitel státních lesů, když následně umožnil neomezené kácení na dvou třetinách Bělověžského pralesa.

Obdobně rychle jako při někdejším kácení na Šumavě se i tentokrát vůči svévolnému státnímu postupu zvedl občanský odpor. Petici za vyhlášení celého pralesa národním parkem podepsalo 185 tisíc lidí, protestovalo se ve Varšavě i dalších polských městech a mimo jiné i u polské ambasády v Praze. V kempu za ochranu lesa Obóz dla Puszczy, jenž situaci spolu s Greenpeace a nadací Divoké Polsko dlouhodobě monitoroval, se vystřídalo na 1500 lidí, z nichž více než sto z Česka.

Proti těžbě a odvážení dřeva se za necelý rok odehrálo více než 50 nenásilných občanských protestů, vůči jejichž účastníkům lesní stráž zasahovala natolik nepřiměřeně, že občané podali dvanáct trestních oznámení pro ohrožení jejich zdraví. Podobnost s kácením na Šumavě je tedy i v počtu excesů státních institucí.

Hrozba trvá

UNESCO už na začátku července 2017 varovalo, že pralesu hrozí kvůli těžbě vyškrtnutí ze seznamu světového dědictví. O týden později pak obdržel Evropský soudní dvůr stížnost od Evropské komise na porušování směrnice o ptácích a přírodních stanovištích v oblasti Natura 2000 a ještě v červenci vydal předběžné opatření zakazující těžit.

Polsko navzdory hrozbě pokuty sto tisíc eur denně vytěžilo více než 66 tisíc metrů krychlových dřeva. Celou tuto kauzu – zdá se – ukončil až konečný rozsudek soudního dvora letos v dubnu. Nebyl by to ale příběh z východní Evropy, kdyby šlo říct, že má jednoznačný a nezpochybnitelný konec. Přestože byli ředitel polských státních lesů Konrad To- maszewski i ministr Jan Szyszko v rámci rekonstrukce kabinetu a vedení státních firem odvoláni, nad Bělověží stále visí hrozba zvýšené těžby – takzvanou expertní komisi, která ji má posoudit, totiž tvoří lidé, kteří v kácení odvolaného ministra Szyszka podporovali.

Díky studii místního ochranáře Adama Bohdana a jeho kolektivu Puszcza Białowieska – raport z dewastacji víme, že roční horní limit zákonné těžby v Bělověžském pralese 48 tisíc metrů kubických byl loni překročen čtyřikrát a nadpoloviční většina těžby se týkala porostů starších sta let. Nejrozsáhlejší těžbu za uplynulých 30 let zajišťovalo pět harvestorů, jež pokácely až 1500 stromů denně.

Lesní správa přitom požádala o dodatečné navýšení desetiletého limitu těžby, který již byl na lesní správě v Bělověži překročen o 65 procent. Situace na Ptačím potoce na Šumavě před sedmi lety ani zdaleka nebyla stejně dramatická, ale ani tam cenný původní les na 32 hektarů holin nikdo nevrátí.

Nezbytnost právní ochrany

Evropská unie sehrála během loňského kácení v Bělověži, stejně jako před lety na Šumavě, roli demokratické pojistky. Tím, že Polsko i Česko přistoupily na začlenění směrnic o ochraně ptáků a stanovišť do svých právních řádů, staly se součástí západoevropské ochrany přírody se vším, co s ní souvisí. Tedy i s tím, že je to ochrana přírody skutečná, a nikoli jen deklarovaná. Je to pro obě země kulturní šok.

Desítky let se ve východním bloku totiž tolerovalo, řečeno v nadsázce, leda to, že někdo doma zhasíná v koupelně a nekupuje pomeranče – které ostatně v obchodech ani nebyly. Pokud jste ale chtěli protestovat proti ovzduší, v němž se nedalo dýchat, přišly vás s pendreky zbít Lidové milice. Myšlenkový obrat, jehož součástí je i ochota dodržet slovo, které jsme dali zvířatům, rostlinám a krajině, že tu s námi přežijí, však není zdaleka u konce.

Symptomem je i cesta Miloše Zemana z první poloviny května do bělověžských lesů. Mezinárodní parádu, během které se setkal s polským prezidentem Andrzejem Dudou a projel v koloně historických kočárů pod korunami lesních mohykánů, uskutečnil zřejmě jen proto, aby mohl světu několikrát zopakovat, že dřevo je surovinový zdroj, o němž si má každý stát rozhodovat sám a EU mu do toho nemá co mluvit. To je pravda, až na to, že není.

Národní parky a jiná obzvlášť chráněná území jsou zřizované, aby v nich mohl platit zákon přírody před „zákonem trhu“. Ochranu přírodních oblastí složitě ve společnosti vyjednáváme a ustanovujeme nad nimi právní ochranu proto, aby v těchto místech nebylo dřevo či cokoliv jiného viděno především a prvotně pragmaticky – tedy jako něco, co lze uchopit, přetvořit, využít a zahodit.

V naší civilizaci zatím trvá shoda, že podřezáváme-li si pod sebou větve, nemůžeme si je podřezávat všechny najednou. Příroda v chráněných oblastech, jako je Bělověžský prales nebo Šumava, je pak právě tou větví, jež nás může podržet, když prasknou některé větve naší činorodostí napílené.

Právě proto příroda a Bělověžský prales, ale ani lesy Šumavy nejsou a nemohou být především zdrojem pro ekonomiku, jako jím je dřevo v nechráněných oblastech. Potřebujeme vědět, kudy vede a povede v období klimatických změn přírodní vývoj, abychom na něj mohli reagovat a přizpůsobovat mu i péči, kterou dáváme hospodářským lesům. A tedy měli ze dřeva i vyšší a stabilnější zisky.

Národní park

Moci vnímat, jak se příroda vyvíjí, není jen vědátorská či neužitečná intelektuální rozcvička, která by veřejnosti v praxi sloužila jako sliby, že až jednou vynalezneme reaktor na studenou jadernou fúzi, problémy našich životů rázem odplynou. Probouzející se příroda na rozsáhlých plochách vrcholových partií Šumavy ukazuje, že chránit přírodní procesy nepřináší úsměv na rty jenom biologům, ale všem návštěvníkům. Má to své důvody.

Není to laboratoř divoké přírody, ve které by se experiment mohl nepovést. Naopak – tím, že dění na vrcholcích Šumavy má v rukou příroda, které do něj přímo nezasahujeme, můžeme mít jistotu, že to špatně neskončí. Podle dosavadních sčítání se na Šumavě samovolně obnovuje více než čtyři tisíce stromů na hektar – tolik, kolik bychom sami jen stěží stíhali vysadit a zároveň ochránit před srnami, které se přes popadané kmeny často k semenáčkům ani nedostanou.

Před několika týdny jsem se byl projít kolem jezera Laka z Prášil do Železné Rudy a cestou jsem potkal deset šumavských turistů, a abych si osvěžil sociologické vzdělání, každého jsem se trochu manipulativně zeptal, zda na něj krajina, v níž malé stromky prorůstají mezi stále se tyčícími odumřelými velikány, nepůsobí smutně a depresivně. Když jsem dostatečně naléhal, dva souhlasili, ale osm trvalo na svém – příroda je, jak má být, a líbí se jim. „To byste to snad chtěl v národním parku těžit, nebo co?“obořil se na mne jeden pán se psem.

Vyplývá z toho pro naše lesy i pro polský prales jediné – mají-li být přírodní hodnoty pralesa zachované, měla by se celá jeho oblast stát národním parkem, který spojí cíle ochrany přírody s tolik potřebným udržitelným rozvojem regionu. Podobné je to i na Šumavě, kde lépe nastavené a jednoznačnější ochranné podmínky pro divokou přírodu už přinášejí nové příležitosti pro šetrný turistický rozvoj.

Polsko navzdory hrozbě pokuty sto tisíc eur loni denně vytěžilo v přírodně jedinečném Bělověžském pralese více než 66 tisíc metrů krychlových dřeva. Zdá se, že celou tuto kauzu ukončil až konečný rozsudek Evropského soudního dvora letos v dubnu. Nebyl by to však příběh z východní Evropy, kdyby šlo říct, že má jednoznačný a nezpochybnitelný konec.

Problémy smrku

Rozpad lesů na Šumavě sice již překonal vrchol a nyní se zelená přirozenou obnovou, ale obtížné období většinu smrkových lesů v Česku teprve čeká. Rozpad lesů na většině území Jeseníků je pouhým předznamenáním, problémy bude mít smrk kvůli postupující změně klimatu a dlouhodobě nevyhovujícímu hospodaření v následujících desetiletích prakticky všude v republice.

Již nyní trpí nadměrnou ztrátou jehličí tři čtvrtiny dospělých jehličnanů v Česku, kvůli nevyhovujícímu modelu monokulturního pěstování zdaleka nejvíce v Evropě. Nevhodně vysazené plantáže smrku nebudou už za 40 let kvůli suchu a vedru prosperovat jinde než na horách – na Šumavě, v Krkonoších, v Hrubém Jeseníku a možná v Beskydech.

Abychom aspoň částečně předešli nevítaným dilematům, která se pojí s rozpadem lesů v chráněných územích, je třeba na měnící se klima rozsáhle upravit současné zákony, vyhlášky i systém lesních dotací či nastavení hospodaření státního podniku Lesy ČR včetně příklonu k dodržování pravidel šetrného hospodaření certifikace Forest Stewardship Council.

Společný zájem veřejnosti, ale i lesníků, myslivců, turistů či houbařů pomůže, aby se stav lesů ani spor o ně nedostal do stejných otáček jako před lety na Šumavě a loni při masivním kácení v Polsku. Pokud si dáme práci o podobě lesů do hloubky a se vzájemným respektem diskutovat, dospějeme k závěru, že představy celé společností jsou si bližší, než jsme si mysleli. Naprostá většina lidí se shodne na potřebě a vůli mít zdravé, odolné, pestré a různověké lesy a jen pár jich má jinou představu.

Potřebujeme vědět, kudy vede a povede v období klimatických změn přírodní vývoj, abychom na něj mohli reagovat a přizpůsobovat mu i podobu péče, kterou dáváme hospodářským lesům. A tedy měli z těžby dřeva i mnohem vyšší a stabilnější zisky.

Autor je koordinátorem kampaně Zachraňme lesy Hnutí DUHA