Česká malost je na světové úrovni
Ve filmu Woodyho Allena Manhattan je v jedné scéně řeč o Akademii přeceněných a o tom, kdo všechno by tam tak patřil… Je to lákavá představa, zahrát si tuto hru – sedět v kavárně a vykřikovat jména těch, kdo byli přeceněni. Přecenění však dnes není v uměleckém provozu žádný závažný problém – tedy aspoň ve srovnání s jiným, daleko větším problémem, kterým je nedocenění. Přesněji řečeno, nedocenění autora za jeho života, protože tím, že vás někdo docení po smrti, hypotéku nezaplatíte.
Mohlo by se zdát, že se jedná o problém našímoderní doby, kdy je důležitější manažer a propagace než samotný produkt – dílo. Ale je tu další důkaz toho, že stačí číst literaturu a uvidíme, že všechno už bylo dávno objeveno. V povídce Marka Twaina Žije, nebo je mrtev? je vyprávěn příběh chudých malířů, které trápí nedocenění – přesněji řečeno hlad.
A tak se stanou, řečeno dnešním slovníkem, sami sobě „krizovými manažery“a vyřeší problém, jak zůstat živý a zároveň využít propagačního efektu umělcovy smrti: statnou věc, která se ráda přeskakuje. V literárním prostředí je možno dosáhnout slávy, ovšem nikoliv automaticky. A čím více knih, tím více samozřejmě potenciálního neúspěchu, i když každý pochopitelně vydává knihu s vidinou úspěchu, to je přirozené.
Lidé v českém literárním provozu mají pocit, že musí sebe a svůj obor bránit proti ostatním, že musí tedy držet při sobě a pracovat pro „naši dobrou věc“. Tato defenzivní taktika má však velmi neblahé následky. Literární ghetto se tak totiž stává ještě těsnějším, neboť síť protislužeb a jánabráchismů se zahušťuje a tím se vlastně česká literatura ostatnímu světu vzdaluje ještě víc. Jak čtenářům, tak světové literatuře jakožto celku.
Krásné příklady našich úspěchů
Takže kam jsme po téměř třiceti letech svobodné literatury došli? Jak kultivované naše literární prostředí je? Člověk se až stydí o tom psát a zabývat se tím, tak jen namátkou z poslední doby. Napsal někdo negativní recenzi na básnickou sbírku šéfredaktora Tvaru? Šéfredaktor dá samozřejmě ve Tvaru, jenž je financován státem, svému kamarádovi dost prostoru na to, aby takovému recenzentovi řádně vyčinil.
Časopis Babylon naopak letos prý nedostane od ministerstva kultury finance, a tak Petr Placák, jenž stojí v čele tohoto listu, začal bít pochopitelně na poplach. A následně „na podporu“Babylonu kupříkladu vyšel s problematikou velmi neobeznámený a tendenční článek Jana H. Vitvara, což u Respektu nemile zaskočí. Psal by autor o nespravedlnosti, i kdyby šlo o „levicovou“A2, a nikoliv o „konzervativní“Babylon, kterému evidentně drží palečky?
Intelektuálové si o sobě myslí, že jsou pochopitelně lepší než třeba ti ukoptění politici. Přitom je v kultuře kamarádšoftů víc než toho, na co bychom mohli být společně hrdí. Karel chválí Kamilu proto, aby byla vůbec někým pochválena, a taky proto, aby následně pochválila toho Káju, co byl tak milý a pochválil předtím ji.