Od učitelů k netvorům a zase zpět

I do české přírody se vracejí vlci. Obraz těchto šelem neblaze ovlivnila Červená karkulka. Několik nových knih ale ukazuje vlky nikoli jako krvelačné bestie, ale jako inspirativní tvory svým životem v mnohém podobné lidem.

kterém žijí, od nich vyžaduje stejnou „vytrvalost, ostražitost, spolupráci, sebejistotu a možná i smysl pro humor k tomu, aby mohli přežít“.

Lopez dále soudí, že skupiny vlků a indiánů se někdy rozdělují, aby se za čas opět sjednotily pro efektivnější lov. V dobách nedostatku potravy měli indiánští lovci právo najíst se jako první a to stejné zřejmě platí i u vlků. Nejzajímavější podobnosti pak nachází u vnímání teritorií mezi jednotlivými smečkami a jednotlivými kmeny, čehož využívají i některá lovená zvířata. V oblasti Minnesoty se prý jelenci běloocasí zdržovali a hledali úkryt u hranic válčících kmenů, protože tam se lovci vyskytovali nejméně, stejně jako v hraničních zónách vlčích teritorií, kde vlci příliš neloví.

Autor se věnuje i vztahům k dalším živočišným druhům: píše o oboustranně výhodném poutu mezi vlky a krkavci. A opatrně naznačuje, že i samotný lov může mít pro vlky posvátný podtext: mluví o pohledu mezi vlkem a vysokou lovnou zvěří, kdy možná dochází k „rozhovoru smrti“, obřadu, při němž je maso kořisti vyměněno za respekt k jeho duši. Jako svébytný rituál vnímá autor i skupinové vytí.

Celkově je Lopezova kniha vášnivou obžalobou lidstva, které po věky vlky pronásledovalo a vyprávělo si o nich nepravdivé historky. Jejich nepochopení navíc přispívalo i to, že mezi badateli, kteří se jimi vědecky zabývali, dominovali muži. To, že autorkami dalších dvou „vlčích“knih jsou ženy, by tedy možná Lopez kvitoval s povděkem.

Polibek od vlka

Druhým, novějším titulem je Moudrost vlků: Jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe. Autorka knihy, Elli H. Radingerová (* 1951), je německá novinářka. Po ukončení právnického studia pracovala jako obhájkyně, což ji neuspokojovalo. S kynologem Güntherem Blochem a dalšími v roce 1991 založila společnost na ochranu vlků. Od roku 1991 je vydavatelem časopisu Wolf Magazine. Od roku 1995 se podílí na výzkumu vlků v Národním parku Yellowstone.

Její kniha je psána osobněji i autobiografičtěji, začíná kupříkladu emotivním líčením toho, jak dostala první „polibek“od vlka, když se ucházela o výzkumnickou stáž v Americe. Vedoucí výzkumu jí prý tehdy řekl, že o tom, zdali bude přijata, rozhoduje pouze vůdčí vlk hlavní smečky. S nejistotou a napětím tedy vstoupila do vlčího výběhu, elegantní mohutný vlk k ní přiběhl, postavil se na zadní, přední končetiny jí položil na ramena – a pak ji svým drsným jazykem olízl.

I když i německá autorka registruje podobnost lidských a vlčích loveckých tlup, více se zaměřuje na přítomnost. Konstatuje, že naši předci se od vlků leccos naučili, ale více jí jde o to, v čem se od nich můžeme inspirovat dnes, i když žijeme ve městě a potravu si obstaráváme jinak. Vykresluje nejprve vlastní specifický generační autoportrét. Čím rychlejší a komplexnější je globalizovaný svět, tím podle ní „více toužíme po rodině a starých hodnotách, jako jsou pospolitost, upřímnost, důvěra a věrnost“. Najednou je mnoho z nás šťastných s pouhou jednou obývací stěnou a parcelou v zahrádkářské kolonii a „nemáme problém s tím, že jsme považováni za maloměšťáky“.

A zde kupodivu přicházejí ke slovu vlci. Ti jsou totiž podle ní „maloměšťáci par excellence“. Radingerová tvrdí, že tyto šelmy žijí podle hodnot, po kterých my sami toužíme, ale v hektickém reji moderní doby se jim vzdalujeme. Kupříkladu společné rituály jsou „významnou součástí vlčího života a přispívají k upevnění vzájemných vztahů: obřad při probouzení, pozdravení vůdčích zvířat, když se vrátí z lovu domů, společné vytí“. Stejně jako pro vlky jsou i pro lidi rodinné rituály nezbytné.

Radingerová neprovádí exkurzy do literární historie, pouze se zmiňuje o mýtech o Ódinovi, v nichž tohoto germánského boha doprovázejí krkavci a vlci. Podle ní může jít o odraz lovecké kultury, v níž člověk a zmínění tvorové byli součástí jedné smečky.

Vlastní zážitky z přírody zato autorka místy zpracovává takřka beletristicky a rámuje je klasickými literárními syžety. Například když líčí, jak se jistý mladý vlk přiblížil k cizí smečce – zvané druidi – a získal v ní jednu samici: „Vetřelec byl přitažlivý a statný vlk… Jedna jediná špička ocasu se začala cukat a opatrně vrtět. Očividně jsem nebyla sama, kdo si všiml vlkovy krásy. Vlk mezitím zpomalil, jeho krok byl topornější a obezřetnější. Jako by odvaha ustoupila rozumu. Přesto se šoural dál a najednou se ocitl téměř u paty kopce, na němž nyní druidi stáli seřazení v jednom šiku. Ale cizinec nebyl ochoten to vzdát. Odvážil se blíž ke smečce – tentokrát s pohledem upřeným na vlčici, která pohyb konečku svého ocasu odvážně přenesla na celý ohon. Doslova jsem viděla, jak mezi oběma vlky přeskočila jiskra. Na chlad jsem v tu chvíli zapomněla a se zatajeným dechem pozorovala prastaré divadlo přírody. Hnědá vlčice s vrtící špičkou ohonu se najednou osmělila. Postavila se a z okraje skály shlížela na ctitele jako Julie z balkonu na Romea. To už bylo pro jejího otce příliš. Nadmul se, aby vypadal větší, než ve skutečnosti byl, a vyrazil proti vetřelci. Drobná pranice, malý kousanec a odvážný černý vlk, kterého jsem překřtila na Casanovu, utekl… Pár metrů. Pak se otočil a s mírně staženým ocasem se pokoušel šéfa smečky upokojit. Nakonec si lehl do sněhu, zatímco vůdčí vlk vyšplhal zpět na svou pozorovatelnu. Mezitím Julie, hnědá vlčice, po břiše sjela kousek po svahu a zvolna se blížila k černému vlkovi, který vyskočil a rázným vrtěním ocasu, poskakováním a výzvami ke hře dával najevo svůj šarm.“

Samička se pak po vnitřním boji vrací ke smečce, načež dobyvatel a únosce vlčic mění taktiku: „Bázlivým přibližováním a sociálními gesty podřízenosti prosil otce milované vlčice o přijetí do vlčí rodiny. Opatrně se vlekl za smečkou, ale když se tatínek nedíval, zvedl se do pyšného postoje a flirtoval s Julií. Jakmile proti němu šéf smečky vyrazil, se staženým ocasem se vetřelec svalil na záda a vyčkával, dokud se vůdčí vlk nepřesvědčil o pevnosti svého postavení. Casanovova taktika měla zjevně úspěch, neboť když na konci údolí zmizeli druidi za horou, byl v jejich středu.“

Autorčin etologický komentář je následující: „Neproběhl žádný boj, při němž by smečka rivala vyhnala. Vůdčí vlk ukázal svou autoritu tím, že vetřelce několikrát krátce vyplísnil a kousek odehnal. Vůdčí vlk si mohl dovolit přijmout cizince do rodiny. Přátelské a harmonické rozpoložení ve skupině přispívá k pocitu pospolitosti více než rozpory. Tím, že se Casanova choval chytře, prokázal vysoký stupeň sociální inteligence. Při hledání partnerky pronikl do cizího revíru a vystavil se tak nebezpečí, že proti sobě poštve celou smečku. Při volbě mezi přitažlivostí a strachem zareagoval správně, když se na něho vrhl vůdčí vlk: stáhl ocas a utekl právě tak daleko, aby dal šéfovi smečky jasně najevo, že pro něho nepředstavuje žádné nebezpečí. Když se později vůdce smečky blížil, okamžitě se překulil na záda a olizoval mu pysky. Kdyby se býval choval jinak, mohl to být jeho konec.“

I když Radingerová varuje před idealizací vlků a nezamlčuje, že scény zabíjení vlčí kořisti bývají kruté, z jejich života ovšem vybírá aspekty, které jsou podle ní následováníhodné, odvozuje z něj rady pro různé životní situace. Miluj svoji rodinu, starej se o ni, nikdy se nevzdávej a nikdy si nepřestávej hrát, žij přítomností, to jsou zásady vlků, jimiž bychom se podle ní měli řídit také. Dokonce jí prý až vlci ukázali, co znamená být člověkem.

Vlk učitel

Střízlivější pohled na vlky přinesla přehledně strukturovaná (a bez esoterických „přesahů“napsaná) publikace dvou bioložek, Angeliky Siglové a Miry Meyerové Vlci: nový pohled na plachého lovce. Ty víceméně po věcné stránce potvrzují mnohé z toho, co už bylo řečeno: totiž že se zvěř ráda uchyluje na území na pomezí nebo že naše chybné vnímání vlčích zvyků často pramenilo z toho, že bylo odvozeno od nepřirozeného chování vlků v zajetí. Mimo jiné referuje o vlčích mýtech, například o etiologickém vyprávění indiánů z povodí řeky Columbia. Kdysi dávno žili lidé jako poloviční zvířata: člověk-bobr, člověk-jelen a další. Tito tvorové byli sobečtí a nevědomí, a navíc byli ohrožováni zlými příšerami. A pak přišel Vlk, aby lidi naučil, jak mají vést správný, spravedlivý a moudrý život…

Při pročítání zmíněných knih se tak formuje jakýsi pomyslný kruh, kterým lidské vnímání vlků prošlo: od moudrých bytostí, od nichž se máme učit, přes krvelačné a ďábelské bestie požírající nevinné dívky zpět k tvorům, kteří nás mohou inspirovat. Ať už je to hrdost a vznešenost u romantiků, nebo „maloměsťácké“ctnosti. Je přitom otázka, jestli k učení se lidské pospolitosti potřebujeme právě příklad těchto šelem. Ale i když připustíme, že si do nich stále částečně promítáme, co zrovna aktuálně potřebujeme, popis jejich rodinného života, který podávají zmíněné publikace, je pravdě zřejmě blíže než obraz nestvůr toužících vraždit naše děti či ovce.

Vstoupila do vlčího výběhu, elegantní mohutný vlk k ní přiběhl, postavil se na zadní, přední končetiny jí položil na ramena – a pak ji svým drsným jazykem olízl