Palmový olej. Co teď s ním?

Palmový olej se získává z plodů palmy olejné a několika dalších palem. Najdeme ho v margarínech, míchaných rostlinných olejích, v sušenkách a čokoládových výrobcích, zmrzlinách, instantních polévkách, v mýdlech, šamponech, krémech, zubních pastách, čisticích prostředcích, krmivech pro zvířata i v průmyslových mazivech. To je známé.

Ale co lidé moc nevědí: palmový olej je také v palivových nádržích naftových vozidel. Právě tento faktmá vliv i na varianty náhrady palmového oleje něčím jiným. Téměř polovina palmového oleje dováženého do Evropy se mění v bionaftu a míchá se s motorovou naftou. Toto množství představuje surovinu pro výrobu desetiny všech evropských biopaliv, jak ukazují celoevropská data, která Lidovým novinám poskytlo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.

Mimochodem, v Česku je situace jiná. „Loni jsme u nás vyrobili 157 429 tun bionafty, z toho plných 96 procent z řepky olejky. Zbytek byl hlavně z odpadních kuchyňských olejů a tuků,“vypočítává Petr Jevič z Výzkumného ústavu zemědělské techniky v Praze. „Ovšem také jsme loni 137 315 tun bionafty dovezli ze zahraničí, a ta už samozřejmě mohla být vyrobena přímo z palmového oleje,“dodává.

Úžasná plodina

Olejná palma je ze zemědělského pohledu úžasná plodina. Z hektaru jejích plantáží se získá asi čtyřiapůlkrát víc rostlinného oleje než z hektaru řepky olejky a devětkrát víc než z hektaru osázeného sójou. Vynikající je i jeho už zmíněná rozsáhlá využitelnost doprovázená nízkou cenou, což je kombinace, která vede k tomu, že se – podle údajů časopisu New Scientist – palmový olej dá najít v polovině výrobků prodávaných v supermarketech.

V místě produkce však přináší děsivé ekologické maléry. Devadesát procent palmového oleje pochází zMalajsie a Indonésie. Aby produkce byla efektivní, je nutné palmy vysázet na plantážích. Získávají se vykácením či vypálením druhově bohatých tropických pralesů.

Symbolem jejich ničení se stali orangutani, beztak už ohrožení pytláky a nelegálním obchodem se zvířaty. Kvůli vymýcení pralesů přicházejí o životní prostředí. Žijí jen na ostrovech Borneo a Sumatra (druhý jmenovaný patří Indonésii, první ostrov je rozdělený mezi Indonésii, Malajsii a Brunej) a na obou jsou zařazeni do kategorie kriticky ohrožených živočišných druhů.

Rostliny v palivové nádrži

Vraťme se však k bionaftě v nádržích naftových osobních aut, autobusů a nákladních automobilů. Její výroba z palmového oleje je v Evropské unii v tuto chvíli dotovaná a má za cíl zmírnit závislost na neobnovitelných fosilních palivech a zpomalit narůstání skleníkového plynu oxidu uhličitého v atmosféře, kde pod sebou zadržuje teplo a přispívá ke globálnímu oteplování.

Zdánlivě je používání biopaliv úplně geniální: rostliny na poli (ať už řepka olejka, sója, palmy, obilí, cukrová třtina a řepa, slunečnice, či třeba kukuřice) nejdříve stáhnou z atmosféry oxid uhličitý, který potřebují pro fotosyntézu a svůj růst. Pak se z nich vyrobí biopaliva, která se spálí, čímž oxid uhličitý znovu vznikne. Ale z atmosféry jej znovu stáhnou „energetické“rostliny na poli, takže koloběh se uzavírá, oxidu uhličitého z této skupiny paliv ve vzduchu nepřibývá. I proto si Evropská unie stanovila cíl pokrýt do roku 2020 desetinu energie potřebnou pro dopravu z obnovitelných zdrojů, kam zařazuje i biopaliva. Bohužel, v praxi to tak pěkně nefunguje.

„V první řadě je efektivita fotosyntézy velmi nízká,“připomíná nositel Nobelovy ceny za chemii profesor Hartmut Michel z německého Ústavu Maxe Plancka pro biofyziku. „Rostliny dokážou uložit do svého těla – neboli do biomasy – méně než jedno procento energie slunečního záření, které dopadlo na plochu, kde rostou. Když pak lidé vyrábějí z biomasy paliva, efektivita tohoto procesu je rovněž nízká, biopaliva obsahují v průměru jen 0,4 procenta původní sluneční energie.“Podle jeho názoru by bylo lepší dotace, které dostanou zemědělci na produkci biopaliv, raději použít na vývoj efektivnějších fotovoltaických článků.

K tomu se přidávají další zádrhele biopaliv. Pěstování energetických rostlin na poli vyžaduje naftu na pohon zemědělských strojů a také umělá hnojiva, jejichž chemická výroba potřebuje energii, obvykle z fosilních paliv, takže celkové snížení skleníkových plynů není výrazné. Jako výjimka se uvádí Brazílie – tamní výroba lihu z cukrové třtiny používaného ve spalovacích motorech má logiku jak z ekonomického, tak ekologického hlediska.

Ale také se dějí úlety. Na části americké zemědělské půdy se místo potravinářské produkce začala pěstovat kukuřice, z níž se vyrábí líh, který se smíchává s benzinem. USA tak omezily vývoz kukuřice, naopak samy ji začaly dovážet. To přispělo k růstu cen potravin ve světě – například v Mexiku, v němž americká poptávka po kukuřici zvedá ceny pro potravinářství. V Evropě jsou subvence na biopaliva chápány spíše jako podpora zemědělského sektoru.

Nedobré palmové počty

Do kategorie ekologicky neúspěšných biopaliv bohužel patří i palmový olej. Evropská federace pro dopravu a životní prostředí, která zastřešuje nevládní organizace zabývající se touto problematikou, propočítává, že použití bionafty z palmového oleje v Evropě ztrojnásobuje emise oxidu uhličitého ve srovnání s pálením konvenční nafty. Výpočty vycházejí z toho, že už vypálením pralesa, na jehož místě se pak pěstují olejové palmy, se do ovzduší dostane spousta oxidu uhličitého. Ale to není všechno. Pod mnoha deštnými pralesy jsou ložiska rašeliny. Když vyschnou, rozkládají se a mohou uvolňovat skleníkové plyny po mnoho desetiletí. Ekologičnosti palivu z palmového oleje nepřidá ani fakt, že se přepravuje přes půl světa.

Pokusem udělat palmový olej zelenějším je certifikace jeho producentů, která potvrzuje, že pěstitelé postupují trvale udržitelným způsobem. Takovou certifikaci dnes má asi pětina palmového oleje. Tím se však neřeší prvotní problém: nejdřív byl zničen biologicky cenný prales a pak se na jeho místě vysázely plantáže, které už provozovatelé udržují v přijatelném stavu.

ChrisMalins z norské Nadace pro deštné pralesy připravil studii, z níž vyplývá, že průměrná certifikovaná plantáž vznikla v roce 1993. V té době už pěstitelé vykáceli tolik pralesa, kolik potřebovali. Při růstu poptávky však jiní producenti vykácejí nový kus pralesa a založí nové plantáže, které o certifikaci zatím neusilují.

Propojené trhy

Zásadní tah udělal letos v lednu Evropský parlament. Odhlasoval, že od roku 2020 už nebude možné poskytovat dotace na biopaliva z palmového oleje. V rozhodování však hrají velkou roli členské státy EU, takže není ještě zcela jasné, jak přesně to bude. Indonésie a Malajsie se už ozvaly, že jim to přinese ekonomickou katastrofu. Nicméně se dá spíše čekat, že Evropa už nyní neustoupí.

Zatím se to však neprojevuje. Loni činila celosvětová produkce palmového oleje 65 milionů tun (z toho pětina jde globálně na biopaliva – tedy méně než v EU). Britská analytická firma Economist Intelligence Unit (patří do skupiny vydávající renomovaný týdeník The Economist) v dubnu zvýšila svůj odhad růstu globální spotřeby palmového oleje – podle ní za dvanáct měsíců končících 30. zářím 2018 vzroste o 3,6 procenta (předchozí odhad byl 3,3 procenta).

Ekologické a spotřebitelské organizace také prosazují vyřazení palmového oleje z potravin a drogistických výrobků. Vyhovět jim slíbila například síť britských supermarketů se zmrazenými potravinami Iceland, která má prodejny i v Česku.

Potíž je v tom, že trhy jsou propojené a poptávka po rostlinných olejích na nich je. A jeden může nahradit druhý. Kdyby tedy byl palmový olej vyřazen třeba z potravinářské produkce, budou výrobci potřebovat jiný zdroj tuku. Třeba ten, který se vyrábí ze sóji. Sójový olej by mohla dodat Brazílie. Ovšem musela by nejdřív vykácet kus svého deštného pralesa a nahradit jej sójovými poli. Jak už jsme zmínili, hektar plantáží palmy olejné vyprodukuje tolik oleje jako celých devět hektarů polí sóji, takže globálně by deštných pralesů ubylo ještě víc než za současné situace.

Obdobné to může být po ukončení dotací na biodiesel z palmového oleje. Evropský cíl dosáhnout do roku 2020 deseti procent paliva pro dopravu z obnovitelných zdrojů dále platí. Takže pokud skončí dotace na palmový olej, musí poptávku po povinných biopalivech nasytit něco jiného. V Evropě to jednoznačně bude řepka olejka. Jenže pokud se mnohostranně využitelný olej z řepky přesune do výroby paliv, musí ho zase v potravinářství něco nahradit. Co to asi může být? No samozřejmě, nejvíc se nabízí levný olej palmový…

Je dnes v ekologické terminologii jen málo stejně opovrhovaných slovních spojení jako „palmový olej“. Oprávněně. Ovšem není ani mnoho tak mnohostranně využitelných přírodních produktů. Snaha vyhnout se palmovému oleji vypadá jako nemožná a chce úplně nový přístup. Pokud by byl palmový olej vyřazen z potravinářství, bude zapotřebí jiný zdroj tuku. Třeba olej ze sóji. Dodat by jej mohla Brazílie – kdyby vykácela kus svého deštného pralesa.