Míša se vdává, to je velká sláva
šlo bez čepení (zababování, zavíjení).
Majíc nyní nevěsta rozloučiti se se svou svobodou, loučí se nejprve dojemnými písněmi se svými kamarádkami... Potom odebírají nevěstě panenský úbor z hlavy částku po částce: věnec, tkánku, pentle, vrkoč, vše za zpěvu starobylých písní obřadních... Odebravše ženy nevěstě ozdoby z hlavy, otočí ji lelík, který nosívaly dívky svobodné spuštěný okolo hlavy „v obalenu“, neboli „v babinec“, jak bývalo zvykem u vdaných žen, na hlavu jí dají „mřežový čepec“(Valašsko), a zavážou šátkem... Tak popisoval úkony v díle Moravská svatba (1882) František Bartoš, jenž už tehdy litoval, jak se svatba zprošťuje jen na vdavky a závěrečnou hostinu, kde se pilo, hodovalo a tančilo – a chýlilo se ku svatební noci, k prvotní „konzumaci“nového manželství.
I s pohostinnou zápůjčkou choti
I z tuzemské svatby je zřejmá škála prvků, jež kmanželství patří univerzálně. Takový svazek většinou bývá promyšlený, je závazný, ctí mnoho kulturních pravidel, omezuje sexuální přístupnost k partnerovi, vede k založení nukleární rodiny, zajištění rodu příjmem, statky i legitimními potomky a stanovuje rodinná či dědická práva oddaných (si) jedinců.
Friedrich Julius Rottmann, jenž v roce 1715 vydal fascinující práci Popis svatebních obyčejů u známých národů, do ní přidal i kapitolu XXIV. chválící stav manželský. „Žádný národ není tak divoký a nevázaný, aby jeho členové netoužili po manželce, po její lásce. Což je důkaz toho, že se manželství zakládá na přirozeném právu. A zajisté! Existuje-li něco na tomto světě, co si zaslouží plnou úctu, je to stav manželský,“psal. A o kus dál přidal glosu ze středověkého saského zemského práva: „Je to řád, který smrtelníkovi na zemi propůjčuje nesmrtelnost. Tělo Adama ještě žije, protože žije semeno jeho těla. Protože děti pocházející z manželství zakládají věčnost světa...“
Od doby, kdy Edvard Westermarck vydal rozsáhlé dílo Dějiny lidského manžel- ství (1891), se urodily tisíce prací na dané téma. I proto, že manželství je sice všelidský fenomén, leč nabývá tolika odlišných forem. Námi preferovaná monogamie (respektive tajené „víceženství“či postupné střídání partnerek) je z pohledu různých kultur, jež věda zná, v menšině.
„Ač jsme přesvědčeni, že takové uspořádání je člověku nejpřirozenější nebo bohem přikázané, většina kultur světa žije vmanželstvích polygamních: to se vyskytuje ve více než 80 procentech světových společností,“uvádí kniha Antropologie příbuzenství (2010) od Jaroslava Skupnika. V drtivé většině jde omožnost polygynie (mnohoženství, uznaného svazku muže s více ženami), ojediněle – asi v jednom procentu světových kultur – existovala též polyandrie (mnohomužství). Preferovaný sňatek ženy s více manžely doložili etnografové mezi indickými Tody, v Nepálu, Tibetu a na Markézách, sporadicky k tomu mohlo dojít i u indiánů Póníů či Šošonů. U Najarů v Indii měla sice žena více manželů, ale JEN ti mohli mít ještě i jiné své „vedlejší“manželky ve svazku zvaném sambandham! Této prazvláštní a dosti ojedinělé formě multimanželství se říká polygynadrie.
Klasickou polygynií jsou dnes známi Arabové a muslimové obecně. V muslimské sunně (souboru zvyků) najdeme zprávy, že v dřívějších dobách neznalo mnohoženstvímezí: „Od Ibn Umara, že Ghaj- lán ibn Salama al-Thaqafí přijal islám. V době předislámské nevědomosti měl deset žen a ony přijaly islám s ním. Prorok, kéž mu Alláh požehná, mu přikázal, aby si z nich vybral čtyři...“A právě toto číslo je horní hranicí pro muslima, který si to může finančně dovolit.
Variant manželství je bezpočet. Súdánští Nuerové uzavírali dokonce manželství s duchem zemřelého, jak doložil E. E. Evans-Pritchard, existovali i „vizitující manželé“, systémy s cirkulujícími partnery, manželství na zkoušku (v Africe) nebo „pohostinná manželství“, jež počítají s dočasným nabídnutím ženy či dcery hostovi (Inuité, Čukčové, Oceánie).
U Maorů existovaly tři typy sňatků dle urozenosti: spolužití páru otroků ( taurekareka) bez obřadu, svazek obyčejných lidí ( rangatira) s veselkou, ale bez náboženské ceremonie a pak svatby honorace ( ariki), k nimž patřily velkolepé rituály. Manželství vznešených bylo často politického rázu (mezikmenově), ti nejmocnější mužové mohli mít i vícero žen – dvě řádné a řadu dalších otrockých. Maoři opatrovali i aristokratické panny ( puhi), vysoce tabuizované osoby, které si mohl zasloužit jen jedinec s množstvím nastřádané magické „životní síly“( mana).
Z kulturních dějin manželství
Nejstarší civilizace přišly s psaným manželským právem. Uzavření manželství jako právní akt se objevuje v reformách krále Uruinimginy z Lagaše ve 24. století před Kristem. Mnohomužství bylo zakázáno. Další zákoníky, třeba z Uru, upravovaly svatby s otrokyněmi, rozvody i nevěru, za niž býval uložen trest smrti. V Meziříčí byla preferována monogamie. Od 2. tisíciletí jsou známy i svatební smlouvy, jež zavazovaly muže k péči o ženu a choť k plnění „povinností“, čímž se rozuměly starosti o domácnost a sex.
Egypťané považovali manželství za pevný a rovnocenný svazek muže a ženy, jenž měl být zachován i na onom světě. Žena nosila titul „paní domu“. Později vznikly i rozvodové smlouvy. Kdo chtěl své manželství rozvázat, činil tak „zapuzením“(ženy). Důvodem k tomu mohla být nevěra, neplodnost, tělesná vada, ale i „zalíbení manžela v jiné ženě“.
U Řeků existovalo dle mýtů skupinové manželství (Agamemnón prý měl vedle řádné i své „vedlejší ženy“), nicméně v době historické již byly pravidlem svazky jedné ženy amuže. Ve Spartě přežívaly i relikty polyandrie, kdy několik bratrů mívalo společnou ženu. V Athénách nabývaly občanských práv jen manželské děti, což bylo popudem ke sňatečnosti.
Totéž platilo v Římě. Pohlavní soužití osob ( concubinatus) ani svazek otroka s otrokyní ( contubernium) nebyly pravým manželstvím ( matrimonium). Do něj mohly ženy a dívky vstupovat po dosažení dvanácti let, reálně až později.
I pozdějším ideálem byl trvalý svazek dvou duší, ale skutečnost bývala pestřejší. Jak uvádí historička Leah Otis-Courová, ještě v raném středověku hájili panovníci své chování odvoláváním se na starozákonního krále Šalamouna s jeho třemi sty manželkami. „Nelze pochybovat, že polygynie v majetných vrstvách přetrvávala za feudalismu i později. Zejména Vikingové byli proslulí svou tradicí mnohoženství – odtud pověstné manželství more danico, tedy po dánském způsobu,“píše Otis-Courová. O tom, jak se vztahy žen a mužů (a mužů) vyvinuly v novověku, bylo pak napsáno mnoho...
V tlusté příručce Život muže a ženy v lásce a manželství z roku 1932, již Duchoslav Panýrek naplnil poznatky o pohlavním životě, rodině, dětech, nevěře či „plodivé úkonnosti muže“, nacházíme též slova básníka Schillera, jenž nazval lásku božským paprskem. „Ten v duši vniká a tam oheň vznítí, kdy srdce dvě pro sebe lásku cítí, tu lidský tvor neschopen k odporu; co nebe spojí, nelze rozdvojiti...“To můžeme popřát i paní Míše T. a dalším Čechům, kteří se dnes promění v právoplatnémanžele – v životní partnery s danými právy a závazky.
Dnešek je pro pár desítek Češek a Čechů naprosto výjimečný. Třeba pro takovou Michaelu K., jež změní iniciálu svého příjmení na T. Ročně vstoupí v Česku do manželství zhruba 50 tisíc lidí, nejvíce právě v měsíci červnu. Ač vnímáme manželství jako svazek dvou osob (vesměs opačného pohlaví), ne vždy a všude tomu tak i bývá. Myslíte, že monogamie je člověku nejpřirozenější? Opak je pravdou: Většina kultur světa, plné čtyři pětiny, žije spokojeně v manželstvích polygamních.
Autor je etnolog a historik kultury