Všední dospívání v zimní době
Slušně natočené civilní rodinné drama Na krátko podle předlohy i scénáře Petry Soukupové patří i přes svou nevýjimečnost k tomu lepšímu z české produkce.
Dílo Petry Soukupové se poprvé ukazuje ve filmu. Sama spisovatelka se zkušenostmi i z televize napsala podle vlastní povídky z oceněné knihy Zmizet také scénář. Drama jedenáctiletého kluka, který zjistí, že i rodiče někdy lžou, neplní sliby a nezvládají život, jak by chtěli, režíroval Jakub Šmíd. Ten má za sebou úspěšný krátký snímek Neplavci a bezradný celovečerní portrét dívky v limbu Laputa. V obou filmech atmosféra převažovala nad řídkým dějem. Soukupová tentokrát zajišťuje silnější příběh. I když její povídka i přes zásadní význam poznání, k němuž hlavní hrdina jménem Jakub dojde, se zdá na celovečerní stopáž trochu málo.
Jakub Šmíd film pojal ve stylu sociálně realistických dramat, zabydlených nepříliš majetnými postavami s problémy a dysfunkčními rodinami. V té Jakubově žije jeho starší nevlastní sestra, řešící pubertální citové zmatky, a utahaná svobodná matka. Někdy přijede babička, která jen podtrhne, jak jsou všichni členové rodiny na sebe nevraživí, i když se někde hluboko mají rádi. Na krátko ukazuje, čím vším si kdo prochází a proč re- aguje tak protivně a popudlivě na ostatní. Babička má své představy o životě druhých, matka má všeho nad hlavu, dcera je zamilovaná do špatného kluka a osamělý syn nemá kamarády, žárlí na sourozence a jeho balíky od táty z Ameriky a citelně mu chybí vlastní otec. O tom mu matka řekla, že pracuje jako námořník ve Švédsku. Kdopak je ale ten člověk, který Jakubovi přinesl kopačák?
Jen rodinný pes je v této sestavě víceméně v pohodě, ač svým chováním prozrazuje, že k téhle filmové rodině úplně nepatří. Z pelíšku většinou nechápavě pozoruje komplikované životy lidí, jejich neschopnost komunikace a hlavně empatie. Ta jim chybí natolik, že rodina už nakročuje k vzorovému případu pro sociálku či psychologa, kdyby její osud tvůrci pustili k větší vyhrocenosti. Trudnou náladu dál zbytečně ztěžuje nehostinné zimní prostředí ošklivého severočeského sídliště, většina filmu se odehrává mezi uniformními krabicemi budov. V realisticky pojatém snímku s přirozenými dialogy překáží i občasné drobné nesrovnalosti, matoucí nedořečenosti, nedů- slednosti, zkratky a zhuštění času. Ty místy narušují atmosféru všednosti, napovídající, že tohle by mohl být jen jeden příběh z mnoha o nelehkém dospívání. Možná i proto se odvíjí docela předvídatelně a o to pomaleji.
Novince by prospělo, kdyby tvůrci ještě důkladněji pracovali s debutujícími dětmi, dobře vybranými a schopnými, ale herecky pořád o něco jinde než dospělí profesionálové Petra Špalková, Marta Vančurová aMartin Finger. Jakub Šmíd působí jako talentovaný režisér, který se postupně učí. Jeho zá- běry hledají i v zimním marasmu určitou poetiku, ačkoliv nezaujmou tolik jako Zdeněk Jiráský v jedné z nejlepších ukázek českého sociálního dramatu poslední doby Poupata nebo Olmo Omerzu v originálně vystavěném portrétu nefungující rodiny Rodinný film.
Snímek dobře využívá motiv malých nůžek, s nimiž Jakub komunikuje se světem. Buď kreativně, vystřihováním papírových modelů lodí, nebo destruktivně, ničením oblečení a účesů. Nůžky vytváří už úvodní titulky, v nichž Jakub v podání Jindřicha Skokana po svém představuje svou rodinu. Následující příběh, doprovázený netradiční, ač málo výraznou hudbou kapely Květy, se nedrží jeho pohledu zcela důsledně. Sledujeme i scény, v nichž Jakub nefiguruje, vše je spíš vyprávěno z pozice pozorovatele mimo rodinu, jenž kolem sebe nehledá melodrama nebo skandály, dokáže vycítit stavy protagonistů a na komplikované dění, jež se odehrává především uvnitř postav, nepohlíží zjednodušeně, zato až nezvykle skepticky.
I tak představuje Na krátko v letošním roce první oživení v českém hraném filmu, první známku, že jak napovídá program letošního karlovarského festivalu, právě díky mladým tvůrcům by se domácí kinematografie mohla konečně probudit z letargie.
Na krátko
Autorka je filmová publicistka