Cílem je probudit v nás kreativitu

ŠKOLA JINDE Studuje populární hudbu na univerzitě, zpívá na ulicích a po kavárnách. V Praze by to nešlo, v Londýně je to snadné.

Lidove noviny - - Akademie - HANA ŠIMKOVÁ

Studovat v Česku populární hudbu na univerzitní úrovni v podstatě nelze. A tak se

Magdalena Moudrá,

absolventka Pražské konzervatoře, rozhodla odcestovat do Anglie. Obor popular music studuje na londýnské University of Middlesex. Po téměř dvou letech v Británii může porovnat studium a život tam a tady.

LN Co se ve vás odehrávalo, když jste dostudovala Pražskou konzervatoř a rozhodla se studovat v Anglii?

Původně jsem chtěla pokračovat ve studiu v Brně na JAMU, obor muzikál, ale zrovna ten rok se obor neotvíral. Pak jsem potkala kamarádku, která v Británii studuje hudbu, a ta mi vyprávěla, jaké to tam je, až jsem se pro to nadchla. Šla jsem na schůzku s agenturou Unilink, která pomáhá studentům dostat se do Británie, a rozhodla se, že si podám přihlášku. Pořád jsem ale byla přesvědčená, že to nedotáhnu do konce…

LN Proč?

Byla jsem ustrašená. Odjet do Anglie a žít tam nějaký čas bylo v mých představách něco téměř nezvládnutelného. Myslela jsem, že to pro mě není. Potom jsem ale udělala přijímací zkoušky na všech pět univerzit a odjela.

LN Co bylo potřeba splnit pro přijetí?

Na každé univerzitě to bylo trochu jiné, ale většinou se jednalo o motivační dopisy, doporučení od profesorů, videa mého zpěvu a vystupování, pak testování online z oblasti hudební teorie. Z angličtiny požadovali certifikát nebo jedničku až dvojku umaturity.

LN Podle čeho jste si pak vybírala, kam půjdete?

Do Londýna jsem zpočátku nechtěla, líbilo se mi spíš klidnější městečko, ale když jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si, že Londýn je centrum hudby, a když jdu studovat hudbu, měla bych jít tam. A tak jsem na univerzitě Middlesex v hlavním městě Anglie a jsem ráda.

LN Je v Anglii ve srovnání s Českem víc možností, jak se v oboru populární hudby vzdělávat?

Rozhodně. V Česku může člověk vystudovat konzervatoř a nadstavbou získat titul Dis. A tím to v oblasti populární hudby končí. Pak je ještě možné studovat na JAMU muzikál, ale to už není ,,čistá“populární hudba. Zatímco operní pěvci mohou studovat vysoké školy, my, kdo se pohybujeme v populární hudbě, takové možnosti nemáme. V zahraničí jich je spousta.

LN Jak takové studium populární hudby na univerzitě tedy v praxi vypadá?

Hodně prakticky. Spousta předmětů je tvůrčích, třeba skladba, kde skládám svoje písničky a zlepšuji se v psaní textů v anglič- tině. Zatím ještě nemám pocit, že dokážu anglicky vyjádřit všechno, ale mám kolem sebe spolužáky Brity. Stačí jim poslat text a řeknou mi, kterou frázi by nepoužili a co by řekli jinak. Dostáváme obecně hodně zpětné vazby. Také vystupujeme před třídou, máme školní koncerty, kam chodí i lidé z branže. Takže si nás třeba přijdou poslechnout textaři nebo producenti a poskytnou nám zpětnou vazbu, což je skvělé. LN Máte hodně možností veřejně vystupovat?

V rámci školy máme třeba pět koncertů, ale v rámci třídy vystupujeme před ostatními mnohem častěji. Vyučující nás hodně učí spolupracovat, takže třeba vytvoří skupinky, kde je vždycky zpěvačka, klavírista, bubeník a kytarista. Zavřou nás do zkušebny, dají nám noty k písničce, kterou jsme nikdy neslyšeli. Máme se ji naučit a pak na ni udělat cover, tedy ji zazpívat a zahrát originálně, podle sebe. Tady u sebe vnímám velký posun, dřív jsem pís- ničky zpívala hodně tak, jak jsem je slyšela. Dneska do nich dávám sebe a zpívám je víc podle toho, jak to cítím já. Také je v Londýně mnohem snazší hrát na ulici nebo si jít zazpívat na takzvaný open mic, kde se za večer vystřídá několik autorů. Člověk se rychleji otrká.

LN Takže studium nezabíjí, ale naopak probouzí kreativitu…

Přesně tak. Také hodně reflektujeme práci svých spolužáků. Máme i společné hodiny s lidmi, kteří studují hudební byznys, což je další hudební obor na univerzitě. Ti pro nás organizují koncerty. Takže oni mají organizaci jako svou praxi a my zpěv a hraní na koncertě zase jako svou.

LN A jaké máte předměty?

Je to tak, že máme v rámci populární hudby jeden společný, letos je to historie. A zbytek si volíme, čímž se profilujeme. Vyjdeme všichni jako odborníci na populární hudbu, ale každý s trochu jinou specializací. Někdo se zaměří na produkci, někdo na vystupování. Podle toho si volíme předměty – třeba nahrávání, produkci, zpěv, vystupování, bicí…

LN Myslíte, že univerzitní systém funguje v Anglii lépe?

Nemohu to porovnat ve všem. Ale třeba vyučovací hodiny probíhají tak, že část máme teoretickou a pak se zaměříme na praxi. Člověk díky tomu udrží déle pozornost, když se mění činnosti a musí být aktivní. Vyučující jsou hodně otevření, třeba na skladbu musíme složit čtyři své skladby, každou jinou formou. Aby třeba všechny nebyly ve formě sloka, refrén, sloka, ale měnilo se uspořádání, nástroje a tak dále. To bude takové naše portfolio. Vyučujícímu posílám maily se svými nápady a on mi hned odepisuje a poskytuje mi svůj náhled na moje skládání a doporučuje, na co by se zaměřil, co semu líbí. Cílem není memorování, ale probouzení kreativity.

LN To je hezká myšlenka. Zmiňovala jste, že zpívání na ulici je v Londýně snazší. V čem?

V Česku jsou různé zóny, kde se nesmí hrát, a je jich spousta. Jsou tu třeba omezení na sudé a liché hodiny, kdy se smí hrát na kterém břehu, člověk nesmí mít zvukovou aparaturu, platí pokuty. V Anglii jsou také omezení, nesmí se hrát v metru nebo na opravdu hodně navštěvovaných a turisticky známých místech. Ale hraje se skoro na každém rohu, lidé hudbu poslouchají, člověk si ozpívá písničky, má publikum, ta atmosféra v Londýně je jiná. Je to hodně umělecké město.

LN Zmiňovala jste open mic. Co přesně to je?

Je to možnost jít si třeba do nějaké hospody zazpívat před lidmi. V Česku něco na ten způsob také je. Rozdíl je v publiku.

LN Jak se to projevuje?

Když jsem šla na open mic v Anglii poprvé, byla jsem hodně nervózní, jak lidé budou brát můj přízvuk a jaké to bude. Z Česka jsem byla zvyklá na pasivní publikum. V Anglii tehdy bylo už celkem pozdě večer a byla to hlučná hospoda. Když jsem ale začala zpívat, lidé najednou ztichli a vnímali mě. To byl krásný pocit. Pak začali na moje písničky tančit a zpívat se mnou a po vystoupení za mnou chodili a doporučovali mi, kam si můžu přijít zazpívat a zahrát. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek. LN Spousta energie… Co vám život v Anglii kromě vystupování a studia přináší?

Sebepřekonávání se. Musela jsem se osamostatnit, umět se o sebe kompletně postarat. Hodně jsem bojovala s jazykem, ze začátku jsem třeba věděla odpověď v hodině, ale bála se ji říct, aby nebyla špatně, nebo jsem nenacházela správná anglická slova. Totéž v komunikaci s lidmi ve městě. Také jsem si tu našla práci. Nejprve jsem pracovala v kavárně a teď pracuji pod jednou agenturou jako číšnice. Takže jsem třeba točila pivo na koncertě Eltona Johna. Dostávám se tak na místa, kam bych se normálně nepodívala. Poznávám spoustu zajímavých lidí. LN A jak místní lidi vnímáte?

Potkávám spíš cizince, i ve škole, je hodně multikulturní. Ale jinak mám pocit, že Britové nejsou moc nadšení z toho, že tam mají tolik cizinců. Třeba můj americký výraz pro palačinku, když jsem pracovala v kavárně, vyvolával vlny nelibosti. Na druhou stranu jsou hodně otevření a hovorní. Když jedu metrem a mám kytaru, často se se mnou někdo dá do řeči, zeptá se, co hraju. Ještě tu jsou další obyvatelé, kteří jsou pro Londýn typičtí – lišky. Často, hlavně když jdu domů v noci, potkávám několik lišek v ulicích Londýna. Jsou plaché, přesto mám někdy pocit, že na mě chtějí zaútočit, ale všichni říkají, že by to neudělaly a jsou mírumilovné, snad je to pravda.

LN A co Londýn jako město? Jak na vás působí?

Je hodně umělecký a otevřený. Lidé tu chodí třeba s růžovými vlasy a nikoho to neudivuje. Je tu taková svoboda osobnosti. Zároveň trochu chaos.

LN Chaos?

Třeba v dopravě. Lidé řídí, jak chtějí, předpisy moc nedodržují. Nejsou tu dobře vyřešené přechody, takže všichni přebíhají, kde se dá. A to nemluvím o tom, jak je městská doprava drahá.

LN Jak moc?

Platím v přepočtu zhruba čtyři tisíce korun za měsíc. Snažím se jezdit autobusy, protože je to levnější, a do školy chodím pěšky, ale i tak je to drahé. Obecně stojí život v Londýně hodně peněz. Za bydlení v malém pokojíčku platím dvanáct tisíc korun. A to už mám letos lepší bydlení. Vloni jsem bydlela na koleji a tam se muselo platit za půl roku naráz. A koleje pro druháky jsou ještě jednou tak drahé, proto teď bydlím ve studentském bytě.

LN Mohu se zeptat, kolik stojí školné?

Univerzita v Middlesexu je soukromá a školné na rok stojí kolem devíti set tisíc korun. Dokud člověk nevydělává víc než čtyřicet tisíc korun, nemusí platit. Až když začne vydělávat víc, platí devět procent ze svého příjmu po dobu třiceti let. Když během třiceti let nezačne vydělávat víc než čtyřicet tisíc, dluh se maže. Studium je drahé, ale stojí to za to.

LN A jak dlouho trvá studium?

Tři roky, teď jsem ve druhém ročníku. Až dostuduji, budu bakalář. Pak bych se chtěla vrátit do Česka.

LN Teď jsme uprostřed zkouškového období. Jak u vás probíhá?

Píšeme hodně eseje, vystupujeme a prezentujeme tvorbu, pak píšeme pár testů. Myslím, že celé studium je ale především zaměřené na to, být sám sebou a svoji osobnost vnášet do tvorby. Cílem je tak vlastně být originální a svůj. A to je hezký cíl nejen ve škole.

Školné na univerzitě v Middlesexu je kolem devíti set tisíc korun ročně. Dokud člověk nevydělává víc než čtyřicet tisíc korun, nemusí platit. Máme školní koncerty, kam chodí i lidé z branže. Poslechnou si nás textaři a producenti a poskytnou nám zpětnou vazbu.

Autorka je spolupracovnice Akademie Lidových novin

Z množství cizinců ale podle Magdaleny Moudré Britové nadšení nejsou. FOTO MAFRA - TOMÁŠ KRIST

Škola je multikulturní.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.