Misogynní metropole

Lidove noviny - - Názory -

VBrně se dějí i zajímavější věci než protesty „slušných lidí“proti jedné divadelní hře. Například projekt „I žárovka má sochu“, který v rámci festivalu Meeting Brno upozornil na to, že v moravské metropoli chybí pomníky a sochy žen. Jedenáct aktivních žen, od senátorky Elišky Wagnerové až třeba po ředitelku Muzea romské kultury Janu Horváthovou, v krátkých šotech prezentuje jedenáct významných žen spjatých s Brnem, které by si pomník zasloužily.

V Brně má prý dnes pomník jen jediná konkrétní žena, studentka Marie Kudeříková, popravená nacisty v roce 1943 za činnost v odboji. Praha je o něco méněmizogynní, i když ani v hlavním městě to není s pomníky žen žádná sláva: spočítáme je na prstech. Karlovo náměstí zdobí Karolina Světlá (od Gustava Zouly) a Eliška Krásnohorská (od Karly Vobišové-Žákové) a na Žofíně najdeme Boženu Němcovou (od Karla Pokorného). Nesmrtelnosti v podobě sochy se v Praze dočkaly i dvě herečky: pomník Hany Kvapilové (od Jana Štursy), který zároveň ukrývá její urnu, stojí v Kinského zahradě, Otýlii Sklenářovou-Malou zase zvěčnil Ladislav Šaloun v Čelakovského sadech. A když k tomu připočteme tři pomníky Miladě Horákové (čtvrtý se buduje), jsme pomalu u konce. Ještě je tu socha novinářky Jožky Jabůrkové, umučené v Ravens- brücku, stojící původně v Košířích, ale pro nevhodný kádrový profil odsunutá po roce 1989 nejprve do depozitáře a pak na Olšany. Pomineme-li světice Anežku a Ludmilu, pak všechny ostatní sochy žen v Praze ztělesňují nikoli konkrétní historické postavy, ale ženskou krásu.

Ze všech těch brněnských žen, které by si zasloužily pomník, je mi nejbližší Zdenka Wiedermannová-Motyčková (1868–1915). Tato zakladatelka Jednoty učitelek moravských (1902), Dívčí akademie v Brně (1904), vydavatelka a redaktorka Ženské revue (1905) patřila od konce předminulého století k předním bojovnicím za ženská práva. Byla to žena nevšedně moderní: v roce 1898 podnikla cestu zMoravského Krumlova do Přerova na sjezd Ústředního spolku jednot učitelských na kole, což by i dnes byl mimořádný sportovní výkon. Na sjezdu pak šokovala své kolegy požadavkem rovnoprávnosti učitelek s jejich mužskými kolegy. Odpovědí jí byl bouřlivý výsměch, zvláště starší učitelé se prý smáli jako nepříčetní. Nešlo jen o platovou rovnost, ale hlavně o nucený celibát učitelek, který byl zrušen až v roce 1919.

Přestože Zdenka Wiedermannová-Motyčková byla v kontaktu s předními osobnostmi své doby, Masarykem, Macharem, Úlehlou, Drtinou apod., nemá dnes v Brně nejen pomník či pamětní desku, ale ani vlastní heslo ve Wikipedii. To nemá ani její starší sestra Ludmila Konečná (1862–1935), neméně významná představitelka brněnského ženského hnutí amanželka senátora Aloise Konečného. Možná by Zdenka a Ludmila mohly dostat pomník společný, třeba na Konečného náměstí.

Na sjezdu pak Zdenka Wiedermannová-Motyčková šokovala své kolegy požadavkem rovnoprávnosti učitelek s jejich mužskými kolegy. Odpovědí jí byl bouřlivý výsměch, zvláště starší učitelé se prý smáli jako nepříčetní.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.