23.

Vztahy dvou králů začaly pragmatickým spojenectvím a skončily stejně pragmatickým nepřátelstvím

Lidove noviny - - Seriál Ln -

Dvě velmi mocná království, jež byla zbavena ve stejnou dobu krále, se dostala z rukou mužů nejvznešenějšího a nejstarobylejšího původu do moci lidí prostředního rodu (…) Někteří se hanlivě vyjadřují o volbě obou králů, říkají, že bylo užito násilí. A že podle práva neplatí to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že království se získávají zbraněmi, nikoliv zákony.“Tak popisoval změnu na královských trůnech Čech a Uher, která se udála ve stejném roce – roce 1458 –, Enea Silvio Piccolomini.

Přátelství posvěcené příbuzenstvím

Piccolominiho citát se samozřejmě týká Jiřího z Poděbrad a Matyáše Hunyadiho, řečeného Korvín (sám ale toto přízvisko nikdy nepoužíval). Situace těchto dvou mužů již byla v tomto seriálu vícekrát srovnávána. Na uherské straně vycházel Matyáš především z majetků, tradice a glorioly svého otce, šlechtice a významného vojevůdce, jenž zemřel nedlouho po obraně Bělehradu v roce 1456.

Kvůli konfliktům s Ladislavem Pohrobkem byl však o rok později Matyáš uvězněn, a jeho bratr Ladislav dokonce popraven. Proto také Matyáš v době své volby králem (1458) pobýval v Praze. Jiří se této situace snažil jednoznačně využít: strážnická dohoda mezi Jiřím a Matyášem, který byl v nevýhodné pozici, vedla nejen k významnému výkupnému, jež Jiří inkasoval od uherských stavů, ale také k dohodě o svatběMatyáše s Jiřího dcerou Kateřinou (viz medailon v 10. dílu seriálu, LN 22. 5.).

Jejich dohoda by sice byla bývala reálně naplnitelná, jenže politická situace ve střední Evropě byla složitá a Jiří s Matyášem nebyli její jediní aktéři. O uherský trůn usiloval i římský císař Fridrich III., jehož určitou dobu podporoval také Jiří. Ke svatbě tak nakonec došlo až v roce 1461. Pro Matyáše byla zásadní první léta jeho vlády: podařilo se mu prosadit v komplikovaném prostředí uherských magnátů, uspěl v boji s Fridrichem, pacifikoval bratříky v severních Uhrách (když se konečně dohodl s Janem Jiskrou z Brandýsa) a relativně úspěšně bojoval proti Turkům. Zásadním krokem byl zisk uherské královské koruny, která byla v držení Fridricha III., a korunovace, jež proběhla ve Stoličném Bělehradu v roce 1464.

Bojovat s Turky a získat českou korunu

I když v dohodě z roku 1458 si Jiří a Matyáš slibovali doživotní přátelství, už

v roce 1465 psal Matyáš papeži, že je připraven bojovat jak proti Turkům, tak proti heretikům – tedy proti Čechům. Boj proti Turkům byl pro Korvína samozřejmostí a navazoval v něm na své dosavadní úspěchy i na boje svého otce. Proti Jiřímu to ale bylo jiné. Matyáš se nejprve připojil k české opozici, v roce 1468 se pak postavil do čela křížové výpravy proti Poděbradovi. Z přátelství deklarovaného před deseti lety zbylo pramálo. O rok později se Matyáš nechal dokonce v Olomouci zvolit českým králem.

Relativně brzy však pochopil, že bojem v českých zemích mnoho nezmůže. Boje, které vedl jak na Moravě, tak ve Slezsku, nakonec ustaly a vyústily v dohody s nástupcem Jiřího (který zemřel v březnu 1471) Vladislavem II. Jagellonským. Oba se navzájem uznali dědičnými českými králi a rozdělili si vládu na zemském základě. Matyáš vládl na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích. Na Moravě byl oblíbeným panovníkem, neboť nezasahoval do nastaveného systému správy země.

Naproti tomu ve Slezsku, kde si přáli katolického panovníka ze všech nejvíc, budila jeho centralizační politika silný odpor.

Největší uherský král všech dob

Matyáš byl však především uherským panovníkem a dodnes je v podstatě národním hrdinou. Pro Uhry byl zásadní, protože byl tím národním králem, který přivedl Uhry do období prosperity. Nejlépe to bylo vidět především na uherském královském dvoře a také na vzkvétajících církevních i světských elitách. Matyáš budoval rozsáhlou královskou knihovnu, ve své době jednu z největších, podporoval humanisty a renesanční umělce z Itálie, kteří přicházeli na jeho dvůr. Ten se koneckonců přibližoval italským dvorům také díky jeho nové manželce, Beatrix Neapolské, jež přijela do Uher roku 1476. Uměleckými skvosty oplývaly rezidence v Budíně a ve Visegrádu, který italští vyslanci nazývali pozemským rájem.

Z nováčka bez zázemí královských předků se Matyáš vypracoval – podobně

jako Jiří, i když ten na to neměl dostatek času – mezi evropské panovníky a byl všemi uznáván. K tomu přispěla jak jeho podpora umění, tak pompézní diplomatická poselstva, významně pak úspěchy proti Turkům a aureola bojovníka za křesťanskou věc. Ještě v osmdesátých letech 15. století však bojoval také proti císaři Fridrichovi III. a obsadil i Vídeň. Svou pozici jasně obhájil, ovšem jeho pokus založit dynastii – na královský post chtěl prosazovat svého nemanželského syna (Beatrix nikdy děti neměla) – neuspěl.

Největší problémy pak Matyáš způsobil historikům. Ti uherští a maďarští jej vždy opěvovali jako největšího a nejslavnějšího uherského krále, ti čeští jej slovy Františka Palackého považovali za „nejkrutějšího škůdce českého národa“. Až druhá půle 20. století přinesla vyrovnanější hodnocení na obou stranách, i když vMaďarsku je stále tím nejuznávanějším středověkým králem – a to podstatně více než v Česku Karel IV., natož Jiří z Poděbrad.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.