Černobílý mýtus na výstavě

Lidove noviny - - KULTURA - RADIM KOPÁČ

Vpražském Domě fotografie se sešli Gisele Freundová (1908–2000) a Timm Rautert (1941). Němec a Francouzka německého původu. Slavná portrétistka čelných reprezentantů umělecké moderny a avantgardy od Duchampa přes Joyce a Woolfovou po Bretona a fotograf zaměřený převážně na experiment a postmoderní koncept. Co je spojuje? Téma výstavy, které je zřejmé hned z titulu: Havel, Kundera a Sudek očima fotografů v roce 1967.

Vratká spojnice

Proč sedmašedesátý? A proč zrovna Havel, Kundera, Sudek? V červnu sedmašedesátého proběhl v Praze čtvrtý sjezd spisovatelů. Václav Havel tu mluvil ve prospěch dobově nepopulárních a proskribovaných spisovatelů, Milan Kundera přemýšlel nad tím, jaký význam má kultura malého národa ve světovém měřítku – a Josef Sudek si na Újezdě a na Úvoze fotil svá vrcholná zátiší, labyrinty, vzpomínky. S výjimkou rodící se globální popularity toho ti tři moc společného neměli; Sudek ani Kunderu, ani Havla nefotil, notabene ti dva spolu víc polemizovali, než by vedli souhlasný dialog. Nahozená spojnice je tedy trochu vratká, nejasná. Stejně jako v případě Freundové a Rauterta, kteří jsou aktuálně spolu prostě proto, že před jedenapadesáti lety byli v ten samý čas na tom samém místě.

Ty snímky nejsou esteticky nic moc. K dějinám fotografie jako umění pak nepřidávají vůbec nic. Vystavené kusy promlouvají k dnešnímu divákovi nikoli rafinovanou kompozicí, atraktivními kulisami, psychologickou hloubkou portrétovaných osobností – ale nanejvýš tím, kdo stál před objektivem. Hodnota těch fotografií je ryze dokumentární. Živí je mýtus. Ty černobílé snímky navracejí člověka do času, kdy se začalo rodit pražské jaro, kdy se začal otvírat nový svobodný prostor pro zdejší kulturu a společnost, který ovšem záhy zatarasila srpnová invaze a následně dvě dekády hnusné a deprimující normalizace. Vidíme náznaky nadšení, osvobodivá nadechnutí, tušení lepšího příštího.

Název výstavy navíc trochu klame: spoléhá, že to budou právě jména Havla, Kundery a Sudka, co přitáhne k podniku pozornost. Jenže fotek Havla a Kundery je na výstavě pár (srovnatelný, ne-li větší prostor mají třeba Karel Kosík, Adolf Kroupa, Jan Vladislav), a navíc je z nich patrné, jak naznačeno, že Freundová s fotografovanými nebyla v bůhvíjak intenzivním vztahu – že se jí možná dvakrát třikrát zaculili do kamery, ale jinak si drželi masku, odstup. Rautert šel po stopách Sudka soustavněji: jednak prozkoumal ateliér na Újezdě, ponořil se do tamějších nakupenin nejrůznějších zdánlivě neužitečných věcí, jednak sledoval jednasedmdesátiletého Mistra při výšlapu s kamerou a obrovským stativem na Petřín. Jeho série, čítající kolem půl stovky fotografií, skládá skoro příběh. Freundová nabízí jen pár nesouvislých okének z možného, ale nikdy nenatočeného filmu.

Cestou z galerie

Dům fotografie tentokrát výstavně poněkud zklamal. A zklamání by zřejmě bylo totální, kdyby nefungoval zmíněný mýtus. Kdyby si divák cestou z výstavy nepřehrával v hlavě, kdo další, a zdali líp či hůř, portrétoval Havla a Sudka – o Kunderovi, který poslední tři dekády před kamerou prchá do bezpečí sebemýtu, ani nemluvě.

Havel, Kundera a Sudek očima fotografů v roce 1967

Dům fotografie, Praha, do 3. 2.

FOTO GHMP

Náznak historie. Fotografie z doby, kdy se rodilo pražské jaro.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.