Vyřazeni v šesti letech

Segregace romských dětí ve školách je stále přehlížený problém. Takto nastavené vzdělávání překáží integraci

Lidove noviny - - NÁZORY -

Lidé rádi a často mluví o tom, že se Romové odmítají přizpůsobit většinové společnosti, že se do ní nechtějí začlenit. Část Romů je v České republice integrovaná natolik, že je možná přestáváme vnímat jako Romy. Otázkou však je, zda se ti ostatní začlenit vůbec mohou.

Pomíjím fakt, že si pod integrací každý představuje něco úplně jiného. Za obecným požadavkem integrace se často skrývá osobní požadavek, aby byli druzí stejní jako já.

Mluvit o integraci není totéž jako ji naplnit. Dlouhodobě sleduji segregaci ve vzdělávání. Máme zde školy s převahou romských dětí a školy, kam chodí děti většinové společnosti. Nesnažíme se to změnit, segregované školství totiž ve skutečnosti mnohým vyhovuje. Výzvy k integraci Romů jsou však pokrytecké, pokud si současně přejeme, aby se vzdělávali ve svých školách a žili odděleně ve svých ghettech.

Segregace není vzdálený akademický problém, ale hmatatelné maření budoucnosti dětí, které se nikdy nesetkají se spolužáky z většinové společnosti a ony zase s nimi. České školství od sebe odtrhává celé společenské skupiny. Jak se mají naučit spolu mluvit a vycházet?

Předem daný osud

O osudu romského dítěte se často rozhodne v jeho šesti letech. Pokud rodiče žijí v sociálně vyloučené lokalitě, nejspíš nastoupí do školy s dětmi s podobným osudem. Celé dětství tak prožije ve společnosti dětí ze stejných sociálních podmínek, a tedy se stejnou životní strategií, obzory i ambicemi. S velkou pravděpodobností tak dítě ani nenapadne, že by jednou mohlo být právníkem, učitelem nebo programátorem.

V systému segregovaného školství romské děti nepotkají spolužáky, kteří takové ambice mají. Nízká životní očekávání přitom nemají proto, že se narodily jiné, ale protože je mají jejich rodiče. Zkušenosti, ze kterých můžeme čerpat, ukazují, že stačí změna prostředí, aby si děti z vyloučených lokalit ve volném čase přestaly hrát na maminku a na tatínka a začaly si hrát na školu nebo na doktora. Takhle jednoduše svět funguje.

Pokud ale děti ze znevýhodněných sociálních skupin nebudou potkávat jiné děti, nenapadne je, co vše by mohly v životě dokázat, kým by mohly být a oč by mohly usilovat. Bez toho nebudou školu nikdy vnímat jako cestu k budoucímu úspěchu a štěstí. Stejně tak nebudou mít pocit, že společnost nabízí všem stejnou příležitost. Těžko budou tyto děti později usilovat o uznání ve společnosti, která je odmítla již na počátku jejich cesty.

Otázkou je, zda těmto dětem šanci dáme, nebo nedáme. Romské školy nevznikly proto, že se někdo rozhodl založit segregovanou školu. Těmi se školy v určitých oblastech prostě stanou a často s tím samy nemohou mnoho udělat. V rámci svých možností často dělají maximum, což někdy paradoxně vede k tomu, že jsou segregované ještě víc. Ostatní školy k nim totiž začnou aktivně posílat své problémové žáky, protože to s nimi přece tak hezky umí. Získá-li škola pověst segregované školy, stane se jí doopravdy a jen velmi těžko se z takové situace dostane.

Odpovědnost za tento stav a za jeho řešení leží na zřizovatelích škol, což jsou nejčastěji obce, a na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Cestu z bludného kruhu známe Společenské důsledky segregace jsou přitom dobře známy. Patří mezi ně například posilování sociálního vyloučení a pokračování bludného kruhu chudoby. Mimo jiné přispívá i k sociálnímu napětí mezi jednotlivými skupinami obyvatel a způsobuje přesuny žáků a pedagogů, čímž destabilizuje lokální vzdělávací soustavy. A v neposlední řadě také způsobuje významné ztráty hrubého domácího produktu České republiky.

Stejně tak jsou známé cesty, jak lze segregaci zabránit. Patří sem kvalitní předškolní vzdělávání, vhodně nastavené školské obvody, rozvážení žáků do vzdálenějších škol, dobrá příprava učitelů na etnicky heterogenní třídní kolektivy, prevence šikany nebo pomoc nemajetným rodinám s finančními náklady na vzdělávání.

Dokud se klíčoví aktéři neshodnou, že segregace poškozuje budoucnost dětí, nestane se nic. Do té doby se obecné výzvy k integraci Romů budou opakovat stále dokola, bez naděje na změnu.

Když někoho ze systému vyřadíte v šesti letech, nemůžete čekat, že se v dospělosti najednou stane jeho nedílnou součástí.

Máme zde školy s převahou romských dětí a školy, kam chodí děti většinové společnosti. Nesnažíme se to změnit.

ILUSTRAČNÍ FOTO ARCHIV MAFRA

Dáme jim šanci? Podle Anny Šabatové české školství romské děti již od útlého věku vylučuje z většinové společnosti.

ANNA ŠABATOVÁ veřejná ochránkyně práv

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.