Amnézie firem a Mynářův timing
Je přirozenou vlastností člověka odkládat nepříjemné věci. Člověk v pozici studenta se začíná učit na zkoušky na poslední chvíli, člověk jako provozovatel auta platí roční pojistku v poslední den splatnosti, člověk jako majitel společnosti se podřizuje (novému) zákonu o obchodních korporacích až pár dní před termínem, kdy se začínají ukládat sankce pro nesplnění.
Odkládání je i hlavní zápletkou článku, který se věnuje neplnění informační povinnosti firem. Homo sapiens s diplomem z právnické fakulty není žádný hlupák. On ví, jak český právní systém funguje a kde jsou zadřená kolečka. A tak „zapomíná“. Třeba právě vložit účetní závěrku do obchodního rejstříku. Není totiž včerejší, a tak ví, že rejstříkové soudy, které mají dodržování informační povinnosti kontrolovat, na to nemají kapacity, zvlášť ve velkých městech – zcela konkrétně třeba u Městského soudu v Praze, který eviduje zásadní podíl českých obchodních společností. Něco jiného ale je, když se tento člověk potřebuje svými úspěchy a obraty pochlubit. Může tomu tak být třeba ve chvíli, kdy se uchází o přední příčky žebříčků advokátních kanceláří. V takovém případě zapomene jen málokdy.
Za rok 2016 nesplnilo informační povinnost zhruba 315 tisíc firem. Podle agentury, která průzkum pořídila, by za nedodržování této povinnosti mohl stát vybrat až 625 miliard korun na pokutách za příslušný rok. To je hezké číslo, ale to je asi tak všechno. Ministerstvo snad i musí tvrdit, že informační povinnost nedodržují jen mrtvé firmy. Pokud by totiž připustilo, že pravidla neplní obchodní společnosti schválně, asi by se od resortu čekal návrh řešení situace. A i neprávnická veřejnost jistě zachytila, že administrativního personálu na soudech je tristně málo a navíc je mizerně honorován. Takže kdo by to vlastně kontroloval?
Minulý týden pozorovatelé justice opět upřeli svůj zrak na Hrad. Redaktoři časopisu Respekt zveřejnili článek, ve kterém popisují, jak hradní kancléř Vratislav Mynář v minulosti kontaktoval vrcholné představitele justice a naznačoval, jaké rozhodnutí v konkrétních kauzách by se líbilo panu prezidentovi. Klíčové svědectví poskytl novinářům soudce Ústavního soudu Vojtěch Šimíček. Popsal Mynářovo angažovanost z května 2015 a října 2017. Podobnou zkušenost potvrdil i dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
Všichni novináři, jež hovoří se soudci i neformálně, už jistě o nějakém podobném případu slyšeli. Musím si tak klást otázku: Proč teď? Má snad na kancléře políčeno nějaká vyšší autorita a tato svědectví se stanou součástí velkého příběhu? Nebo se tlak stupňoval a už to prostě nešlo vydržet? Soudci na justiční špičce denně potkávají lidi nejrůznějších zájmů. Logicky přitahují hlavně ty, kdo něco potřebují – podnikatele, politiky a další zájmové skupiny. Jistě od nich slyšeli a ještě uslyší mnohá jejich přání. Nakonec stejně rozhodne míra (ne)shnilosti daného soudce. Ale většinou se o tom nikdo nedozví.