Premiér a vůdce odboje
Předseda
trávu před deckungem (úkrytem), a dřevo vyrazila. Nevidím dál. V tom praskne mi to před očima a v okamžiku mám plný obličej hlíny. Nevidím. Hoši křičí, že je ústup. Nechci se ani hnout. Kulky hvízdají hrozně. Nablízku pracuje asi ruská strojní puška. Rusové obsazují zákop a jsem zajat.“
Rusové zacházeli se zajatci velmi slušně. Eliáš byl poslán do zajateckého tábora na Sibiř, ale již v roce 1915 získal práci jako inženýr na altajské železnici. Kromě toho, že měl plat, mohl se volně pohybovat, navštěvovat divadla, kina či restaurace. Prostřednictvím Červeného kříže si mohl dopisovat s rodinou, a dostával od ní dokonce balíky.
Poté, co ruská prozatímní vláda povolila pod dojmem udatnosti Čechů v bitvě u Zborova neomezený nábor do československého vojska, požádal Eliáš o propuštění z ruských služeb a přihlásil se do legií. Měl štěstí v tom, že byl zařazen do prvního transportu legionářů do Francie, který vyplul v polovině října 1917 z Archangelsku. Technické vzdělání a dobrá znalost francouzštiny nastartovaly Eliášovu vojenskou kariéru. Byl vybrán do důstojnické školy, po jejímž absolvování se stal pobočníkem francouzského velitele praporu. V létě 1918 se dostal na frontu a v době vyhlášení samostatného československého státu se účastnil těžkých bojů u Terron-sur-Aisne v Ardenách.
Alois Eliáš se vrátil do vlasti na počátku ledna 1919 jako kapitán 21. střeleckého pluku. Válka pro něj ale ještě neskončila: již v lednu byl pluk nasazen proti Polákům na Těšínsku a v červnu bojoval na východním Slovensku s Maďary. V září 1919 byl Eliášův pluk dislokován v Čáslavi.
Pobyt v tomto městě se stal mladému důstojníkovi osudným: seznámil se zde s Jaroslavou Kosákovou z nedalekých Žlebů, do níž se zamiloval a kterou si o rok později vzal. To již nastoupil – proti původním plánům vrátit se do civilu – na dráhu vojáka z povolání. Nejprve byl velitelem čáslavského pluku a v roce 1921 se stal šéfem kabinetu ministra národní obrany v Černého úřednické vládě Otakara Husáka.
Voják, diplomat, politik Působením na ministerstvu obrany odstartoval Eliáš svou hvězdnou vojenskou kariéru. V roce 1921 byl vybrán na Vysokou válečnou školu v Paříži. Tu absolvoval o dva roky později s excelentním hodnocením: „Podplukovník Eliáš vynikal takovým způsobem, že šéf mise generál Mittelhauser žádal po jeho návratu z Francie koncem roku 1923, aby byl ustanoven přednostou 1. oddělení hlavního štábu, organizačního,“napsal pozdější šéf francouzské vojenské mise v Československu generál Louis-Euge` ne Faucher.
Paralelně s činností na hlavním štábu působil Eliáš v diplomacii. Od roku 1926 byl poradcem Edvarda Beneše na konferenci o odzbrojení a v letech 1932–1933 byl v Ženevě – již v hodnosti brigádního generála – šéfem vojenské delegace. Ve třicátých letech vystřídal dvě exponované velitelské funkce – velel 3. divizi v Litoměřicích (1933) a V. armádnímu sboru v Trenčíně (1935).
Mnichov pak znamenal počátek Eliášovy politické kariéry. Nejprve byl jmenován náměstkem ministra obrany a ve vládě Rudolfa Berana se 1. prosince 1938 stal ministrem dopravy. V této funkci musel řešit především problémy spjaté s přerušením hlavních komunikačních tepen okleštěného státu.
Po německé okupaci a vyhlášení protektorátu se na pořad dne dostala rekonstrukce vlády. Rudolf Beran byl pro nacisty jako její předseda nepřijatelný, protože byl příliš spjat s prvorepublikovými poměry, a navíc neuměl německy. Nakonec padla volba na Eliáše, kterého akceptovali i Němci, přestože byl bývalý legionář. Svou roli tu mohl sehrát fakt, že Eliáš se z Ženevy osobně znal s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem, který mu důvěřoval.
Vstup do vlády chápal Eliáš od počátku jako oběť: „Nevezmu-li to, dostanou se tam lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine,“řekl jednomu příteli.
Eliášova vláda se od počátku snažila brzdit protičeská opatření okupační moci všude, kde to bylo možné. Její šéf a několik dalších ministrů se přímo zapojili do odboje. Eliáš patřil mezi hlavní představitele odbojové organizace Obrana národa a měl spojení s řadou dalších odbojových skupin, z nichž některým přímo poskytoval krytí pro jejich činnost. Prostřednictvím poslů a později ilegálních vysílaček byl ve spojení se zahraničním odbojem kolem Edvarda Beneše, kterému posílal cenné zprávy o situaci v protektorátu.
Podle nedávných zjištění zorganizoval Alois Eliáš také pokus fyzicky zlikvidovat pronacistické novináře, kteří jeho vládu u okupantů kritizovali a denuncovali. Pozval je 18. září 1941 na schůzku do Kolowratského paláce a zde jim jako občerstvení nabídl chlebíčky, které předtím jeho žena s pomocí spřízněných lékařů infikovala bakteriemi tyfu a tuberkulózy. Čtyři ze sedmi novinářů se jedem nakazili a jeden z nich – šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský – po několika týdnech následkům otravy podlehl. Z účasti na „travičské aféře“podezírali Eliáše již Němci, gestapu se ale nepodařilo mu nic dokázat.
„Buď statečná“
Alois Eliáš byl zatčen 27. září 1941, tedy ve stejný den, kdy do Prahy dorazil Reinhard Heydrich, jmenovaný o den později zastupujícím říšským protektorem s úkolem zlikvidovat odboj a zahájit konečné řešení české otázky. Z Černínského paláce, kde k zatčení došlo, byl převezen do sídla gestapa v Petschkově paláci a zde intenzivně vyslýchán. Během výslechů nikoho neprozradil a přiznával jen to, co měli Němci zdokumentované. O velké části jeho odbojové činnosti se tak nacisté nedozvěděli, i to málo, co měli, však stačilo na obvinění z vlastizrady.
Během krátkého, půl dne trvajícího politického procesu, který vedl nechvalně známý soudce Otto Georg Thierack a během nějž neměl Eliáš právo ani na vlastního advokáta, byl bývalý předseda vlády 1. října 1941 odsouzen k trestu smrti. Po vynesení rozsudku se mohl o samotě sejít se svou ženou, jíž řekl: „Buď statečná, je to všechno pro vlast a národ, ještě tisíce a tisíce nás padnou, ale naše oběť nebude marná. Odpusť mi jen, že jsem ti připravil takový krutý osud a že možná ani toto všechno tě nemine. Jsi žena vojáka a musíš to také tak nést.“O den později žádal Heydricha o milost pro Eliáše prezident Hácha.
Posledních osm měsíců svého života strávil generál Eliáš ve věznici na Pankráci. Těšil se zvláštnímu režimu, mohl číst noviny, chodit z cely, povídat si s některými spoluvězni a také se čas od času vidět se svou manželkou. Němci se ho marně snažili přimět ke spolupráci. Nebýt atentátu na Heydricha, možná by jako prominentní rukojmí přežil válku. Po vyhlášení stanného práva po útoku na zastupujícího říšského protektora začali nacisté ve velkém likvidovat své vězně. 19. června 1942 došlo i na bývalého premiéra. Alois Eliáš se stal jediným premiérem okupované země, jejž nacisté za války popravili.
Urny s popelem Aloise Eliáše a jeho ženy Jaroslavy, které zachránili historici Jana a Tomáš Pasákovi, byly v roce 2006 slavnostně uloženy do Národního památníku na Žižkově.