Frustraci vstříc

Londýnu schází většina pro jakýkoli jasný scénář

Britská politika právě dává celému světu lekci z demokracie. Lekci nechtěnou, lekci o tom, jak se politika nemá dělat. Třiadvacátého června roku 2016 položila britská vláda svým občanům a jednoduchou otázku: „Mělo by Spojené království zůstat členem Evropské unie, nebo opustit Evropskou unii?“A 17 410 742 voličů odpovědělo jasně: Opustit. Skoro tři roky poté je jasné, že proměnit jednoduché „leave“v čin jednoduché není. Spíše krajně obtížné.

Když voliči v mnoha státech EU schvalovali/odmítali evropskou ústavu, resp. Lisabonskou smlouvu, hlasovali o napsaném textu a mohli vědět, jaká rizika a výhody nové smlouvy přinášejí. Když se voliči Spojeného království rozhodli odejít, nevěděli, pro jakou variantu vzájemných vztahů hlasují. Úplné oddělení? Norský model? Švýcarský model? Kanadský model? V tomto ohledu nevěděli téměř nic – ostatně jako naprostá většina britské elity. Plán nebyl, vznikal až za pochodu, výsledná dohoda je produktem nepříliš rovného vyjednávání 27 versus 1. V britském parlamentu se nelíbí skoro nikomu a předpokládá se, že opoziční, ale i vládní poslanci svoji premiérku vyženou. Potíž je v tom, že mezi nimi neexistuje většinová shoda nad žádným jiným scénářem. Není většina ani pro rychlý a tvrdý odchod bez dohody s Bruselem, není většina pro referendum, které by schválilo dohodu, není většina ani pro předčasné volby.

Kdyby v UK nebyly tisíce našinců za prací a studiem, kdybychom přes kanál nevyváželi tuny zboží, byla by to zábava k popukání. Třeba prominentní euroskeptik Jacob Rees-Mogg strávil tento víkend před klíčovým hlasováním nejlépe, jak mohl: ve svém dvouřadovém kabátu se zlatými knoflíčky se procházel po Karlově mostě. Jemu brexit rozhodně neublíží, s majetkem přesahujícím sto milionů liber bude dál ztělesňovat sen o staré dobré Británii. Ale odkládaný či nepodařený brexit může ve voličské mase vzbudit frustraci, jakou země po staletí nepoznala.