Obojživelníci

Najmout zákonodárce se firmám vyplácí

Ne že by exposlanec Marek Černoch či bývalý náměstek pražského primátora Jiří Nouza byli jedinými bývalými politiky, kteří přešli na druhou stranu a stali se lobbisty. Vzpomeňme třeba Mirka Topolánka, Petra Nečase, Vladimíra Mlynáře... Bývalý zákonodárce či obecněji vysoký politický činitel (a i poslanec jím je) představují ideální reprezentanty jakékoli zájmové skupiny. Znají legislativce i exekutivce a vědí, na koho se obrátit, k některým mají i osobní vazby, a tedy i vědí, jak na ně.

Na téhle situaci není nic divného, známé jsou podobné případy ze zahraničí. Nejlepší ilustrací bude asi bývalý německý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, který po odchodu z politiky pracuje v žoldu ruských ropných zájmů. Český problém je jinde, lobbing v naší zemi nemá tradici a není nijak regulován, proto je v očích občanů v lepším případě špinavostí, v horším synonymem uplácení. Ale ani to není naší největší slabinou. Tou je nedokonalá byrokracie. V situaci, kdy tato funguje správně, je velmi těžké vychýlit její chod ve prospěch konkrétního soukromého subjektu, natož uplacením jediného úředníka změnit výsledek například výběrového řízení. Jenže to se u nás stále děje přes fakt, že máme zákon o státní službě a úřednictvo je teoreticky nezávislé.

Je snadné říci, že špinavci jsou ti, kdo se snaží v parlamentu či na úřadech prosadit své zájmy pomocí nátlaku či přesvědčování. Pokud lobbisté jednají v rámci zákona, je to legitimní snaha, ne-li, pak je nutné vzít v úvahu i to, že na takový zločin je potřeba úplatného úředníka či politika a ne jen lobbistu. Takže se stejným despektem jako na lobbistu by se mělo pohlížet i na toho, kdo jeho svodům podlehl. Jejich negativní podíl na lobbingu veřejnost velkoryse opomíjí.

Žádný z bývalých politiků se ale nevyhne otázce, kdy to vlastně myslel upřímně – když pracoval pro „lid“a jeho blaho, nebo když prosazuje zájmy platících firem, které jsou často v rozporu s celospolečenským prospěchem?