Politika kouření
Sice jen s velikým zdráháním, ale nakonec se i Česko připojilo v roce 2012 k mezinárodní úmluvě o kontrole tabáku. Jako poslední ze zemí Evropské unie. A později jsme přijali i zákaz kouření v hostincích. Takovému otálení se přitom nelze divit, vždyť o Česku stále platí, že jeho dva nejvyšší ústavní činitelé jsou vášniví kuřáci. Zajímavé je ale také to, jakým způsobem představují prezident Miloš Zeman a šéf Senátu Jaroslav Kubera (ODS) zcela odlišnou typologii kuřáka.
Ke kouření hlavy státu se vážou zejména historky o tom, jak si zapaluje i na místech, kde se kouřit nesmí. Každý asi viděl šest let staré video z budovy České televize, kde čerstvě zvolený a ještě nejmenovaný prezident po příchodu přehlédne schod a před pádem ho zachrání jen velké kožené křeslo. V něm, už bezpečně usazený, spustí: „Takže pane řediteli, kde máme popelníček?“Je přitom zjevné, že právě kouří v místnosti, kde se nekouří. Ostatně zapálil si také v nekuřáckém pokoji hotelu Radisson Blu, kde byl ubytován během svého pobytu na summitu NATO v Británii. Hotel mu za to vystavil fakturu za vyčištění pokoje na asi 60 tisíc korun. Obě historky tak dokládají, že Zeman je kuřák, který si neláme hlavu s pravidly.
Filozof Walter Benjamin rozlišoval dva druhy moci. Moc, která uchovává právo, a moc zakládající právo, která neváhá rozbořit stávající status quo. První představuje typ státní moci, druhá typ moci revoluční. Zeman jako kuřák přitom má zjevně blíže k druhému typu. Porušuje pravidla kouření a nastoluje novou situaci, přestože jako prezident má zároveň být i vrcholným představitelem moci, která právo chrání.
Kritici mu to vyčítají jako projev arogance. Lze ale mít i empatičtější výklad. Není arogancí, co je jen důsledkem obtížné či nemožné volby. Jeho diabetická noha mu značně vzdaluje možnost, aby si jako ostatní šel stoupnout před hotel a tam si zapálil. Celý paradox Zemanova kouření lze tedy popsat jako manifestaci moci, která zahaluje bezmoc.
Naopak Kubera je jako pravicový politik bezchybným představitelem moci, která právo ctí a uchovává. Jeho typologii vystihuje historka (a je jedno, zda je pravdivá), kterak nestihl hlasovat o zmírnění zákazu kouření v hospodách, protože kouřil na senátním nádvoří.
Ukazuje totiž, že dodržel pravidla kouření i za cenu, kdy je to pro něj osobně nevýhodné. A to navzdory tomu, že zákaz kouření neuznává. Sám tvrdí, že právě s ním začíná omezování svobody. Jeho obhajoba svobody kouřit je přitom paradoxní v tom, že kouření není svoboda, ale závislost. A tedy opakem svobody.
Oba politické typy kuřáků tak v sobě ukrývají hlubší rozpor. V případě Zemana jde o demonstraci moci, která zakrývá bezmoc, v případě Kubery o projev svobody, která je slepá k vlastní nesvobodě. Ostatně paradoxní je dnes konečně i kouření samotné.
Celý paradox kouření prezidenta Miloše Zemana lze popsat jako manifestaci moci, která zahaluje bezmoc