Od napomínání k porozumění
Veřejnost je již několik týdnů svědkem napjatých vztahů mezi katolickým knězem a prezidentem České křesťanské akademie Tomášem Halíkem a pražským arcibiskupem a primasem českým Dominikem Dukou. Na začátku bylo kázání Petra Piťhy o tzv. Istanbulské úmluvě, konflikt pak vyústil v napomenutí, které Duka adresoval Halíkovi. Ten teď na vyžádání LN zformuloval své následující stanovisko, vedle nějž otiskujeme i reakci pražského arcibiskupství.
Informace o napomenutí, které mi udělil arcibiskup Duka, pronikla do médií bez jakékoliv mé iniciativy a proti mé vůli, považoval jsem zprvu za vhodné, aby takové věci zůstaly „doma“a tam se klidně vyjasnily. Nyní je však debata v plném proudu a Arcibiskupství pražské – v době pro sebe k tomu nejméně politicky vhodné – zveřejnilo k té „kauze“oficiální sdělení, které obsahuje dvě tvrzení, obě však nepravdivá.
Tvrdí se v něm, že „toto ‚napomenutí‘ je v souladu se stanoviskem České biskupské konference (ČBK), tedy všech diecézních biskupů“. Na můj dotaz mi hned tři biskupové sdělili, že s touto věcí nemají nic společného, a dva nevědí o tom, že by o té věci vůbec jednala biskupská konference a vydala nějaké společné stanovisko. Ostatní mi neodpověděli; žádný však tu informaci o společně vydaném stanovisku nepotvrdil.
Dále se v prohlášení tvrdí, že napomenutí nemá nic společného s diskusí na kněžském dnu 14. 12., protože bylo vydáno před ní – avšak kardinál Duka sám před celým plénem na konci kněžského dne prohlásil, že jde ten dokument odpoledne podepsat – je tedy zřejmé, že ten text, resp. jeho vydání bylo antidatováno.
Ještě problematičtější – jak mi potvrdili nezávisle tři experti na církevní právo, které jsem požádal o odborné posouzení – je text napomenutí sám. Napomenutí mi vytýká přestoupení kánonu 1372 CIC, který zní: „Kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k obecnému sněmu nebo ke sboru biskupů, bude postižen nápravným trestem.“Je zřejmé, že zhotovitel napomenutí se v církevním právu asi příliš nevyzná a popletl si kánony. Také obvinění, že jsem „mediálně napadal stanoviska České biskupské konference“, jsou tam zcela nedoložená a nepodložená. Konečně argument, že „napadám stanoviska, vydaná k různým aspektům veřejného života mým biskupem“, je podle církevních právníků zcela irelevantní, protože společensko-politické názory biskupa nelze zaštiťovat autoritou učitelského úřadu. Ve věcech víry, kde jsem zavázán loajalitou k autoritě biskupa, k žádnému názorovému střetu mezi námi nikdy nedošlo. O tom všem jsem písemně pana kardinála zpravil a navrhl mu smírné řešení, ale nedostal jsem jako obvykle žádnou odpověď. Také správný postup, že písemnému napomenutí má předcházet osobní rozmluva, nebyl dodržen, k naší rozmluvě o těch sporných otázkách – přes mé opakované žádosti a arcibiskupovy sliby – nikdy nedošlo.
Na straně papeže Františka Samozřejmě bych se nyní mohl odvolat do Říma a nepochybně bych uspěl, protože právě v oněch otázkách „různých aspektů veřejného života“(např. otázce migrantů a vztahu k islámu), kde se s kardinálem Dukou neshodneme, stojím já upřímně a zcela na straně papeže – na rozdíl od pražského arcibiskupa, jemuž jsou bližší Klausovy a Zemanovy pozice. Pokud se v těchto věcech Dominik Duka snaží odvolávat na papeže, pak to činí citáty vytrženými ze souvislosti. O právním sporu však v této chvíli neuvažuji, protože napomenutí nebylo dosud vydáno v Aktech kurie (a já spíš předpokládám, že si to pan kardinál po zvážení všech okolností ještě rozmyslí), a navíc to jediné, co napomenutí způsobilo, byla záplava sympatií a podpůrných dopisů od věřících i nevěřících i od řady kněží z celé republiky. Mnozí si uvědomují, že snaha mocensky či administrativně umlčovat odlišné názory (znovu zdůrazňuji, nejde o věrouku, nýbrž o politiku) je typickým projevem onoho „klerikalismu“, který papež František opakovaně prohlašuje za největší zlo v současné církvi a hlavní příčinu její dnešní krize.
Když podobná napomenutí a výtky „neloajality“dostávali před ještě cca 70 lety myšlenkově otevření teologové – kteří se později stali hlavními poradci koncilu a řada z nich obdržela ve stáří kardinálské hodnosti –, tak jim to opravdu všemožně ztrpčovalo život. Avšak i oni našli cestu, jak zachovat věrnost a loajalitu k církvi, a přitom nezradit své svědomí – v tom jsou mi vzorem.
Dnes je však úplně jiná situace – pokusy o represi (zvláště v Čechách) budí jen všeobecně sympatie k těm „potrestaným“, církevní vrchností napadané knihy se lépe prodávají a odsuzovaná divadelní či filmová představení jsou okamžitě nadlouho vyprodaná. Proto si také církev po koncilu uvědomila, že její podoba coby nedůtklivě napomínající guvernantky je zastaralá, zcela kontraproduktivní a škodí především jí samé. Rozhodla se místo pohrůžek vést onen bratrský dialog, k němuž v případech neshod – které provázejí celé dějiny církve už od apoštolských dob – už jasně vybízí Nový zákon. Na pražském arcibiskupství by si ovšem lidé, kteří v posledních letech obklopili kardinála Duku a mají na něj takový vliv, že ho mnozí z dřívějších přátel a spolupracovníků z disentu nepoznávají, měli už přeřídit historické hodinky. Možná to však čeká až za pár měsíců Dominikova nástupce a ten snad nebude opakovat staré chyby, na které už církev tolikrát doplatila.
Já stále vyzývám křesťany, kteří jsou mnoha současnými věcmi znechuceni, aby se poučili z mnohých krizí dějin a nenechali se znechutit, aby církev neopouštěli, ale snažili se trpělivě podle vzoru papeže Františka a mnoha světců, kteří si vždy v ní v nejrůznějších dobách užili své, ji přibližovat duchu evangelijní svobody a radosti. Církev stále nosí v sobě příliš mnoho cenných věcí, než abychom ji nechali zdiskreditovat nevěřícími obhájci povrchního „katolicismu bez křesťanství“.
Snaha umlčovat odlišné názory je projevem onoho „klerikalismu“, který papež prohlašuje za největší zlo v dnešní církvi