EU jako rakouské mocnářství v roce 1918
Letošní rok prý může být pro EU zlomový. LN přinášejí první díl zamyšlení finančního experta Tomáše Hlaváče na téma EU.
Pokud něco Evropské unii fatálně chybí, pak je to hlubší diskuse o její budoucí podobě. Východní křídlo, zastupované zeměmi V4, které ekonomicky roste výrazně rychleji než země staré Evropy, začíná vystrkovat růžky a požaduje větší váhu slova v rámci rozhodovacích procesů EU. Tradiční země, zejména ty velké, jako jsou Německo a Francie, to nesou velmi nelibě a snaží se nové země dostat do ohrádky, kam podle nich patří. Výsledkem je to, že před několika lety představená vize různých modelů dalšího směřování EU neměla žádný vývoj a úplně se o ní přestalo mluvit. Napětí mezi novými a starými členskými státy EU určitě zvýrazní i květnové evropské volby. Vzhledem k tomu, že názory a nálady obyvatelstva ve starých členských zemích se začínají blížit názorům a náladám v nových členských zemích, mohou volby pořádně zamíchat směřováním EU.
Dovolil jsem si zformulovat návrhy některých změn doktríny EU tak, jak by mohly vyhovovat zájmům většiny obyvatel Česka. Jednotlivé části této vize najdete v příštích dnech na této stránce. Alespoň zpočátku se bude nepochybně jednat o Evropu vícerychlostní, kde ale vůbec nebude problém přecházet sem a tam podle názoru většiny obyvatel jednotlivých členských zemí, že ten či onen jízdní pruh je pro ně výhodnější. Jde o jedinou alternativu k rozpadu EU, která by pro nás byla historickým debaklem.
Unie stojí na jedné z nejkomplikovanějších křižovatek od svého vzniku. Blíží se exit první velké země a ztráta devíti miliard eur v rozpočtu, z politiky odchází představitelka nejbohatšího státu, který drží EU finančně nad vodou, Itálie nemá schválený rozpočet a za dveřmi jsou volby, v nichž zastánci parlamentní demokracie mohou zaznamenat úspěch proti současně vládnoucím levicově liberálním elitám.
Zásadní decentralizace nutná EU se věnuje marginálním problémům a neřeší strategicky svoji budoucnost. Každý z komisařů chce něco regulovat nebo přímo zakázat. Různé ekolimity se zpřísňují ne proto, že to zlepšuje život, ale aby si elity polechtaly své ego. Ekologisté upozorňují vždy na rizika, která by mohla teoreticky nastat, ne na ta reálná. Nikdo se nenamáhá s vyčíslením, kolik která z megalomanských regulačních opatření v oblasti životního prostředí obyvatelům fakticky přinesla a kolik miliard stála. Změna klimatu je prezentována jako důsledek činnosti člověka, a ne jako něco, co provází vývoj země po miliardy let. Jednotlivé státy musí dostat zpět možnost zastavit na svém území závody ve zpřísňování různých ekolimitů, pokud to způsobuje zbytečné náklady a ohrožuje sociální soudržnost, tak jako nyní ve Francii.
Brexit nebyl využit jako budíček pro rekonstrukci EU, ale tanečky okolo něj se zastírají problémy, které EU reálně má. Unie se nachází v obdobné situaci jako Rakousko-Uhersko v roce 1918, i když řada okolností je pochopitelně odlišná. Pokud neprovede zásadní decentralizaci, může se i rozpadnout.
Unii chybí panevropské politické strany, které by se zúčastnily souboje přímo v Bruselu. To, že žádná taková strana nikdy nevznikla, vypovídá o rozdílných zájmech obyvatel v různých zemích EU. To pak nepřímo dokazuje, že vytvoření evropského federálního státu je dnes utopie. EU je třeba zachránit na co nejmenším společném jmenovateli.
Vícerychlostní EU je jasná volba, pokud obyvatelé některých států budou chtít větší integraci, mají ji mít. Pokud bude větší integrace úspěšná a zlepší to život většiny obyvatel, ostatní státy se k nim mohou po čase připojit. Jiné státy mohou naopak převzít z Bruselu zpět část svých kompetencí. Pro malé státy, jako je ČR, je nejlepší alternativou návrat před rok 1990, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v rámci EU. Kromě pravomocí potřebných pro organizování zmíněných základních aktivit by bylo možné Bruselu ponechat některé sdílené pravomoci v oblasti např. energetiky a dopravy s tím, že pokud by došlo ke konfliktu mezi českou a evropskou legislativou, platí ta česká.