Chtějí jinou školu, ale ne moc
Někteří rodiče vystřídají při hledání nejvhodnější školy pro své dítě několik možností. Podobně i učitelé
ák třetí třídy tam možná nezná vyjmenovaná slova, ale zato umí vlastními silami vytvořit prezentaci třeba o tom, jak fungují baterie, přičemž si sám dohledá vše potřebné. Tak charakterizuje ScioŠkolu nejen jeden z otců tamních dětí, ale i sám zakladatel tohoto typu privátní školy Ondřej Šteffl.
Projekt privátní společnosti Scio vznikl před čtyřmi lety a byl určen hlavně dětem a rodičům, jimž tak úplně nevyhovuje tradiční výuka v běžné škole. Slibuje respektující přístup k dětem a snahu, aby všechno, co se učí, dávalo žákům smysl.
Dnes je ScioŠkol – kde se učitelům neříká učitel, ale průvodce – po republice celkem devět, desátá v Opavě bojuje ještě stále o akreditaci. Zejména v Praze je o ScioŠkoly takový zájem, že se žáci k zápisu do první třídy musí vybírat losem.
Přesto by se našli i nespokojení. „Charlottka tam chodila jen půl roku a po pár měsících začala být strašně nespokojená, že se ještě nenaučila číst ani psát. No, nenaučila. Číst ji naučil Lukáš o víkendu,“napsala na internetu Tereza Hrubá z Olomouce.
Někteří si libují, že do ScioŠkol chodí děti rády a rozvíjejí se přirozeným způsobem, jiným tam chybí pevnější řád. A nemusí jít vždycky jen o žáky nebo rodiče. Loni v červnu odešla z jedné z pražských ScioŠkol dokonce skupina učitelů i s ředitelkou Štěpánkou Rajchlovou. „Už před tím jsem absolvovala několik rozhovorů se zakladatelem projektu Ondřejem Štefflem a vysvětlovala mu, že já bych dávala přednost méně uvolněnému prostředí,“říká. „S mnoha věcmi jsem souhlasila, líbilo se mi například, že ve ScioŠkole se děti nebojí chybovat, ale měla jsem pocit, že potřebují taky vědět, jak se jim co daří. Podle mne by se měla výuka víc strukturovat a plánovat a některé věci by se měly víc procvičovat.“
Husarské kousky
Zásadní bylo, že spolu s ředitelkou Rajchlovou, jejím zástupcem a dalšími čtrnácti učiteli odešly s letošním školním rokem taky čtyři desítky žáků a Štěpánka Rajchlová pro ně založila školu novou, byť zatím bez akreditace, to znamená bez státních dotací. O akreditaci žádá, zatím však funguje ve čtvrtém poschodí jedné moderní vršovické budovy jako škola komunitní, tedy jako společenství učitelů a žáků v systému domácího vzdělávání. Navštívili jsme ji zrovna v den, kdy v jedné ze světlých a útulných místností seděly odborné metodičky vyslané ministerstvem školství, zvaly si děti jedno po druhém, prohlížely si jejich portfolia a posuzovaly, jak prospívají. „Metodičky vypracují dobrozdání, na jehož základě my uděláme slovní hodnocení. To pak pošleme do kmenových škol, kde vystaví žákům u nich registrovaným vysvědčení,“vysvětluje zkušená ředitelka. (Kmenové školy jsou školy, kam by mohly děti okamžitě nastoupit, kdyby chtěly.)
Byl to husarský kousek, sehnat narychlo místo a vybudovat v dříve administrativních prostorách učebny včetně knihovny a místa k odpočinku, zajistit pomůcky, ale hlavně financování. „Nejtěžší jsou začátky,“ví dobře Štěpánka Rajchlová, která pevně věří, že akreditace bude, a to nejen pro základní školu, ale i pro střední, již by chtěla otevřít už příští školní rok. Nepodařilo by se to bez ochoty rodičů platit osm tisíc měsíčně a bez sponzora, kterým je jedna lodní dopravní společnost.
Husarský kousek musel ovšem absolvovat i Ondřej Šteffl, jemuž odešli z jedné školy jak učitelé, tak významná část žáků. „Ale zvládli jsme to, škola od září normálně funguje,“říká zakladatel ScioŠkol a přidává i poučení: „Teď už víme, že musíme víc dbát na teambuilding. ScioŠkoly jsou založené na kontaktu učitelů a žáků. A je logické, že lepší kontakt navážou děti, ale i rodiče s učiteli, potažmo s průvodci, kteří jsou s nimi dennodenně, než s vedením společnosti Scio.“Ostatně jeden teambuildingový zájezd už Šteffl zorganizoval, a to hned do Ghany. „Když máte s někým společné zážitky, asi mu pak jen tak snadno nenapíšete do mailu, že zítra odcházíte,“glosuje. O těch, co odešli, nemluví zle. „Rodiče, kteří hledají pro svoje dítě nejvhodnější školu, zkouší často víc škol,“konstatuje věcně a pokračuje přirovnáním: „Je to, jako když chodíte do tradiční české restaurace a oni tam vaří dost mizerně, takže začnete hledat něco jiného. Zkusíte indickou. Napřed si libujete, ale časem si začnete stěžovat, že tam je jídlo pálivé. Vy totiž ve skutečnosti nechcete indickou restauraci, ale českou. Jenže dobrou.“
Rodiče v Česku jsou asi opravdu svázáni vlastní školní zkušeností a prezentace baterie místo vyjmenovaných slov představuje pro ně „příliš indickou restauraci“. Možná jde ale jenom o zvyk.
Kromě toho existují rámcové vzdělávací programy, jež jsou závazné pro všechny školy. Podle Šteffla s nimi nemají problém ani ScioŠkoly: „Ony totiž ty rámcové programy ve skutečnosti umožňují, aby se děti rozvíjely hlavně prostřednictvím toho, co je zajímá a baví, jen se to v běžných školách skoro vůbec nevyužívá.“
Fakt je, že rodiče hledají, školy se občas štěpí a učitelé nebo i ředitelé, kteří mají k tomu, do čeho původně vstoupili, výhrady, odcházejí jinam. A někdy s sebou odnášejí, podobně jako v jiných oblastech podnikání, i know-how a kontakty. Před několika lety se to například přihodilo soukromé škole Cesta k úspěchu v Praze 6, z níž také odešla ředitelka i s nemalou částí dětí, a problémy měl rovněž privátní projekt Heuréka. „Nám takhle odešla ze školy v Úvalech ředitelka, museli jsme se s tím vyrovnat, ale ustáli jsme to, děti zůstaly,“říká Sylva Havelková z vedení soukromých škol Heuréka.
Ještě složitější to mají komunitní školy, pro něž se ale dneska razí vhodnější termín sdružené školy. Jde totiž o jakési sdružení iniciativních rodičů, kteří mají určitou představu o tom, jak by se jejich děti měly vzdělávat. Zažádají o domácí vzdělávání, ale zároveň hledají cestu nějaké formy vzdělávání společného. Nikola Křístek, který se v této oblasti angažoval, je však skeptický: „Kolektivní vedení je vždycky problém,“říká z vlastní zkušenosti. Podle něj se mnohé sdružené (komunitní) školy kvůli rozdílným názorům zúčastněných rozpadnou dokonce ještě dřív, než začnou pořádně pracovat. „Když má člověk představu, jak by měla škola pracovat, je lepší založit rovnou školu soukromou, která má navíc výhodu státních dotací,“vysvětluje Nikola Křístek.
K tomu je ovšem nutné dodat, že ne každá soukromá škola má šanci získat akreditaci ministerstva školství, aby na ty dotace měla nárok a aby byla její vysvědčení státem uznávána. K věci se totiž vyjadřují i místní orgány, které nemají vždy zájem na tom, aby vznikaly další vzdělávací kapacity, třeba proto, že v okolí nejsou veřejné školy úplně vytížené.
Škola, která se odštěpila od Scio, zdá se, šanci má. To, co nabízí, je alternativa kombinovaná s tradičnějším pojetím. Štěpánka Rajchlová říká, že jedna z jejích starostí je, aby děti nejen uspěly při přijímačkách na střední školy, ale aby existovala celková návaznost základní školy na střední. „Jestliže žijí v nějakém systému, musí být s tím systémem kompatibilní,“říká.
Některé sdružené školy se kvůli rozdílným názorům zúčastněných rozpadnou ještě dřív, než začnou pořádně pracovat
Ohmův zákon zapomenete Systému se více přizpůsobili i Štefflovi lidé. Dneska poskytují osmákům a deváťákům ve ScioŠkolách speciální přípravu na přijímačky. „Ty pro nás ale nejsou cílem, nýbrž jen překážkou na cestě životem. Ovšem naše děti se musí naučit překonat i tu,“míní Ondřej Šteffl. Pořád si však myslí, že zkoušet žáky například z Ohmova zákona je hloupost. „Když mám k dispozici nějaké auditorium, většinou se ptám, kdo ví, jak zní Ohmův zákon,“říká. „Většinou zvedne ruku jen nějaký inženýr nebo elektrikář, ale devadesát osm lidí ze sta neví. Přitom všichni to kdysi v tradiční škole brali. Ale ten náš třeťák, co dělal prezentaci o bateriích, si to určitě bude umět nastudovat, kdyby to náhodou potřeboval.“Podle Šteffla je lepší naučit děti učit se a rozhodovat se než jim nacpat hlavu vědomostmi.
Štěpánka Rajchlová připouští, že si člověk ze školy většinou moc nepamatuje. Podle ní by ale každý měl mít o základních věcech přehled a měl by je umět alespoň zařadit. „Několikrát jsem u toho také byla, když se Ondřej lidí na Ohmův zákon ptal. Já se ptávám zase na punské války. Ale máme myslím k této záležitosti odlišný přístup. Já si myslím, že bychom měli vědět, že Ohmův zákon a punské války existují a o čem to zhruba je, protože jedině tak se můžeme rozhodnout, jestli něco chceme, či nechceme studovat hlouběji.“
Jedna věc je jistá. Podnikat v oboru školství je užitečné, protože to přináší na vzdělávací trh pestřejší nabídku a inspiraci pro všechny. Ovšem tak jako každé podnikání i toto s sebou nese rizika. Jedním z nich je, že vám jednoho dne odejde část žáků.