Rodičovština
O tom, jak mluvíme s dětmi a jak to dělat lépe, napsala Jenni Lehrová zasvěcenou a zároveň vtipnou knihu, z níž přinášíme dnešní ukázku.
čelím, nebo mě rodičovština – tj. naše výchova a kultura – drží jako rukojmí a diktuje mi, co říkám, i to, jaké mám pocity z toho, co mé děti dělají?
Když jsem uvážila, jak nepopiratelnou moc má řeč a jak dokáže formovat způsob, jak děti přemýšlejí o sobě, jak uvažují o svých vztazích, o fungování světa a o svém místě v něm, musela jsem zapochybovat o tom, zda rodičovština skutečně dokáže naše nejlepší úmysly vyjádřit. Opravdu věta „Vždyť jsi v pořádku!“dokáže uklidnit? Doopravdy zvolání „Jsi šikulka!“povzbudí? A může věta „Řekni ‚promiň‘!“rozvíjet lítost? Je věta „Chceš jít do kouta?“opravdu tím nejlepším způsobem, jak dítě přimět ke „spolupráci“? (A co vlastně znamená „nejlepší“? Nejsnazší? Nejrychlejší?)
Mluvíme-li o zásadním vlivu řeči na snadno ovlivnitelný mozek dětí, už zesnulý psycholog Thomas Gordon – průkopník v učení komunikačních dovedností a trojnásobný kandidát na Nobelovu cenu za mír – vysvětloval, že „pokaždé, když mluvíme na dítě, přidáváme cihlu k budování vztahu, který se mezi námi dvěma vytváří. A s každým sdělením získává dítě střípek představy o tom, co si o něm myslíte. Postupně si tak skládá obrázek o tom, jak ho jako člověka vnímáte. Řeč může mít na dítě i vztah s ním konstruktivní, ale i destruktivní vliv.“
Podobně jako Thomas Gordon varovala spisovatelka L. R. Knostová, že „klacky a kameny mohou zlomit kosti, ale slova mohou otřást duší. Vybírejme (slova) moudře.“Způsob, jak mluvíme s dětmi, se stane jejich vnitřním hlasem – stane se nahrávkou, kterou si budou nedobrovolně přehrávat v hlavě celý život a která jim bude říkat, zda si zaslouží respekt a soucit, zda jsou schopné a kompetentní a zda na jejich nápadech, vnímání, zájmech, pocitech a hlase záleží. Přemýšlela jsem, jaké vzkazy se nahrávají do vyvíjejících se mozků Jules a Hudsona. Budou jim pomáhat, nebo je budou časem chtít raději přepsat či vymazat?
Teď budu počítat do tří... Znepokojovalo mě to, ale stejnou měrou i zajímalo, a tak jsem začala rozebírat skupinu vět, které jsem si vytipovala jako klasickou rodičovštinu, a zkoumala, zda jsou podle Gordonova dělení konstruktivní, či destruktivní, zda pomáhají, či škodí. Vyjadřují mé nejlepší záměry tak, že je děti pochopí? A pokud ne, proč ne? Co by bývalo bylo moudřejší? Brzy mi v hlavě vířilo tolik myšlenek a otázek, že jsem je nestačila sledovat, a tak jsem k projektu přistoupila formálněji a pustila se do hlubšího průzkumu, na jehož základě vznikla tato kniha. Přišla jsem na to, že rodičovština je jazykem kontroly a často se s ní pojí blahosklonnost nebo povýšenost. Používáme rodičovštinu různými způsoby, méně či více očividnými, abychom dětem sdělili, jak se podle nás mají cítit („Vždyť jsi v pořádku!“); co mají říct („Umíš poděkovat?“); jak se mají chovat („Buď hodný!“); co mají udělat („Rozděl se!“); kdy to mají udělat („Teď budu počítat do tří…“); jak na ně budeme pyšní, až to udělají („Jsi šikulka!“); a co se jim stane, pokud to neudělají („Chceš jít klečet do kouta?“).
A v tom je Achillova pata rodičovštiny. Nikdo, ať je jakkoli starý, nikdy nereaguje dobře na to, když se ho snažíme ovládat – nebo s ním jednat s blahosklonnou povýšeností. Snaha o kontrolu vyvolává jednu ze dvou reakcí: vzdor, nebo podřízenost. Obě jsou doprovázeny různými nezdravými mechanismy pro vypořádání se se situací. Krátkodobě to může „fungovat“, ale dřív nebo později se vám to nutně vymstí.
Pryč s kontrolou a povýšeností Rodičovština nás bohužel od dětí vzdaluje, místo aby nám pomáhala se na ně skutečně napojit. A cítit spojení s těmi, které milujeme – cítit se viděni a slyšeni, cítit, že druzí berou na vědomí naše emoce, že nám rozumějí, že jsme pro ně důležití, že se o nás zajímají, že si užívají naši přítomnost, že nás oslavují a zcela přijímají – není právě toto v životě úplně nejdůležitější? Netoužíme po
Reagovat s respektem a autenticky Mým cílem nebylo vymyslet nějakou novou řeč, kterou bych se svými dětmi mluvila, ale zbavit se rodičovštiny s její shovívavostí a snahou ovládat. Mým cílem je být vědomým rodičem, který je přítomný a dostatečně klidný na to, aby reagoval se soucitem, respektem a autenticky, a zároveň si udržel své hranice – rozhodně těžký úkol! A to zejména ve chvílích, kdy je život úplně nejšílenější (když máte malé děti, může vám připadat, že je to skoro pořád). A skutečně se mi podařilo najít jinou řeč a jiné možnosti, jak reagovat, na které se mohu spolehnout, když mám pocit, že mě situace semele. Pomáhají mi totiž znovu se ukotvit, takže můžeme společně hledat řešení, místo co bych celou věc ještě zhoršovala – což, jak jsem postřehla, se mi dřív stávalo až příliš často. Doufám, že vám tyto strategie pomohou stejně jako mně.
Redakčně kráceno a upraveno