Jan Palach národ probudil
Dnes je tomu půlstoletí od chvíle, kdy se na Václavském náměstí upálil Jan Palach. A u příležitosti smutného výročí se opět vyrojilo nespočet názorů a pohledů na tento čin i na studenta, který svou statečností a morální integritou ohromil celý národ. Ale do těchto pohledů se často vkrádají vlastní představy, které jsou někdy i dost vzdálené realitě. Třeba Robert Sedláček ve svém filmu tak mocně toužil Palacha demytizovat a odstranit z něj čítankový nátěr, až se mu z něj udělal Pavka Korčagin naruby, který byl tak drsný k sobě a k druhým, že šel topit štěňata, o milostném trojúhelníku, který údajně prožíval, ani nemluvě.
A tak je jen dobře, že se ozval Palachův spolužák a kamarád Stanislav Hamr, který nyní pro server Aktuálně velmi autenticky vylíčil jeho ustrojení a názory. Léta mlčel, jeho ani dalších spolužáků se nikdo neptal, protože za normalizace se o Palachovi mluvit nesmělo. Pak se vyrojilo mnoho znalců, kteří fabulovali, aniž by měli informace, a najednou tady byl oficiální pohled, s kterým se dalo těžko polemizovat, vysvětluje Hamr. Teprve před několika lety, když ho rozčílil článek Miroslava Macka, někdejšího politika ODS, který psal o „zbytečných postavách českých dějin“a zařadil k nim i „vášnivého levičáka“Jana Palacha, se ozval. „S Honzou jsem v diskusích strávil tisíce hodin, takže na rozdíl od pana Macka vím, co byl zač. A podobných blbostí je kolem jeho osoby i tragického činu i dnes stále dost. Například to, že byl samotář, tak trochu podivín, stranil se ostatních… o již zmíněném levičáctví ani nemluvě. Palachovými ikonami a vzory byli přitom prezident Tomáš Masaryk a jeho syn Jan, žádní bolševici či zaslepení levičáci,“vysvětluje.
Nejenom Mackovy trapné rozklady stran Palacha jsou pozoruhodné, také Karel Kovanda, studentský funkcionář v závěru 60. let, který později emigroval, má zkreslené vidění. Tvrdí, že Palachův čin byl kontroverzní. A tuto kontroverzi vysvětluje tím, že na jedné straně jeho čin lidé vnímali jako zbytečnou smrt mladého člověka a na druhé straně byl pasován za světce. A k té kontroverzi ještě přidává tvrzení komunistického funkcionáře Viléma Nového, který tvrdil, že Palach podlehl mystifikaci. Měl se totiž zapálit studeným ohněm, který mu ale neměl ublížit. To ovšem není žádná kontroverze, ale zákeřná dezinformace podle bolševického vzoru, která měla Palacha dehonestovat jako nesvéprávného jelimánka. Podle Kovandy Palachovo upálení vůbec nemělo šanci národ probudit. Jistě, fakticky nemohlo nic změnit, tanky neodjely a okupanti za pomoci normalizátorů zatáhli národ do šíleného marasmu. A taky by asi bylo lepší upálit Brežněva, ale to jaksi nebylo proveditelné, ostatně Jan Palach na klinice v rozhovoru s ošetřující lékařkou řekl, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Pan Kovanda dodnes nepochopil, jakou obrovskou morální sílu měla Palachova oběť, tehdy národ šokovala a zahanbovala, zasáhla svědomí a opět stmelila. Co víc, zůstala v něm jako memento a nesplněná výzva k odporu po celých dalších dvacet let, aby se přetavila v nový odpor.