Zoufalý čin, nebo sebeoběť?
Přesně před padesáti lety se upálil Jan Palach. Českou společnost rozdělil ještě dříve, než byl pohřben
Vnitřní výzdoba evangelického tolerančního kostela v Libiši u Neratovic je kalvínsky strohá. Tím spíše upoutá návštěvníkovu pozornost jediný figurativní prvek, dřevořezba na stříšce kazatelny: jako by shromážděným posluchačům žehnal, rozpíná svá křídla pelikán a při tom krmí mláďata.
Na pohřbu svého strýce 15. ledna 1969 seděl pod kazatelnou v Libiši také Jan Palach. Dvacet čtyři hodin poté se v Praze polil hořlavinou a zapálil.
Nevíme, zda zážitek z libišského kostela mladého studenta při jeho rozhodování o vlastním životě a smrti nějak ovlivnil. Jisté ale je, že obraz pelikána je v křesťanské ikonografii odkazem na obětujícího se Krista. Pelikán si při krmení mláďat často potřísní hruď krvavými zbytky ulovené potravy, z čehož pak vznikla legenda, že tento pták si ve chvíli krajní nouze rozdrásá tělo a své mladé nakrmí vlastním masem a vlastní krví. Sebe dává, aby oni mohli žít.
„Jan mobilizoval národ, aby zajistil důstojný dnešek a lepší zítřek... Někdy taková oběť znamená počátek nové epochy.“Takto vyložil význam Palachova sebeupálení vědec a uznávaná morální autorita Josef Charvát 20. ledna na shromáždění studentů a veřejnosti před Filozofickou fakultou UK v Praze.
Vědecká rada fakulty, na které Jan studoval, však týž den vydala prohlášení, kde mj. stojí : „Jsme hluboce otřeseni zoufalým činem našeho kolegy.“
Hrůza z živé pochodně
Jan Palach rozděloval českou společnost ještě dříve, než byl pohřben. Někteří přijali jeho sebeupálení jako oběť a buditelský čin, jiní jako otřesný projev zoufalství.
Právě slovem „zoufalství“se v křesťanské tradici překládá „acedia“, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. I ve zcela sekularizované společnosti když nějaký čin označíme za zoufalý, hodnotíme jej jako přinejmenším zbytečný.
Některé jazyky (vím o češtině a němčině) dobrovolné sebeusmrcení rovnou kvalifikují jako sebe-vraždu, tedy zločin. Naše křesťanská Evropa byla po dlouhá staletí vůči sebevrahům nekompromisní. Ještě Kodex kanonického práva z roku 1917 přímo zakazuje křesťanský pohřební obřad těm, kdo si sami ze své vůle vzali život. Katolický katechismus z roku 1992 sice připouští, že „Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám“, nadále ale platí, že „sebevražda je činem proti lásce k živému Bohu“.
Byl-li Jan Palach sebevrahem, je možné se za spásu jeho duše modlit, nelze ale schvalovat jeho čin, ba ani se před ním v úctě sklonit. I po padesáti letech tedy záleží na tom, zda Palachovo sebeupálení ohodnotíme jako zoufalý čin, nebo sebeoběť z lásky, podobnou oběti legendárního pelikána.
Prvek zoufalství v Palachově konání přítomen byl. V dopise, kde svou motivaci a záměr vysvětluje, jednak vyslovil zoufalé ultimátum, jednak se zoufale mýlil v odhadu, že by snad šok z dobrovolné smrti mladých lidí mohl ty ostatní vyburcovat, aby se změnili. Jenomže oni se nezměnili. Posvátná hrůza z živé pochodně na chvíli lidmi otřásla, při pohřebním průvodu je spojila ve výmluvné ticho, ale žádná Palachem požadovaná generální stávka vyhlášena nebyla.
Když se měsíc nato proměnil v pochodeň č. 2 Jan Zajíc, šok už byl slabší, a když se pak na Velký pátek v Jihlavě upálil Evžen Plocek, ve společnosti už vůbec nebyla chuť pouštět si takové výstřednosti k srdci a nechat se jimi trýznit.
Palach se takříkajíc do společenské poptávky své doby netrefil. Těch, kteří se nechali probudit a povzbudit, bylo málo a postupujícím časem jich ještě ubývalo.
Návrat cenzury
K postupnému vytěsňování vzpomínky na živou pochodeň přispělo i to, že jeden z ultimativních Palachových požadavků splněn byl. Útočně propagandistická tiskovina Zprávy, která jako vydavatele uváděla „redakční skupinu při sovětských vojskách“, přestala vycházet záhy po nástupu Gustáva Husáka na vrchol mocenské pyramidy; sovětští soudruzi zřejmě usoudili, že už je nahraditelná domácí produkcí.
Palachův požadavek zrušení cenzury ovšem splněn nebyl. Úřad pro tisk a informace, příznačně vzniklý hned koncem srpna 1968, fungoval až do roku 1990. Jeho úkolem ze zákona bylo „jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků“. Jeho prvním opatřením byl zákaz užívat o vojácích Varšavské smlouvy termínu „okupanti“. Vyslovených i naznačených zákazů pomalu a jistě přibývalo, až se zapovězeným stalo i samo jméno Jana Palacha.
Nezdálo se však, že by se s cenzurou, navíc skrytou za slovy „usměrňování a kontrolování“, většina české společnosti nedokázala smířit. Usměrňovači a kontroloři života společnosti nabídli v oblasti médií náhradou za nedostupné informace spoustu zábavy a fikcí žen za pultem a okresů na severu. Na omezování svobody slova si nahlas stěžovala pouze hrstka „ztroskotanců a samozvanců“, Státní bezpečností bedlivě sledovaná, ale většinovou společností nenásledovaná.
Počátek nové naděje
Při dvacátém výročí smrti Jana Palacha se stalo něco nečekaného. Tisíce lidí po pět dní chodily na Václavské náměstí mlčky a v tichu uctít Palachovu památku. Někteří z nich byli surově zmláceni policejním komandem, následně zatčeni a obžalováni z výtržnictví, což hrozilo všem účastníkům, a přesto na Václavské náměstí chodili dál. Byli mezi nimi pamětníci Jana Palacha, ale i mládež, která ještě nebyla na světě, když alarmující novina o živé pochodni v srdci Evropy obletěla svět.
Události přelomového roku 1989 začaly týdnem, kdy se nepřehlédnutelná část „lidu této země“k odkazu živé pochodně přihlásila. Komu tedy s odstupem času dát za pravdu? Těm, kdo v Palachově sebeupálení viděli zoufalý čin, nebo těm, kdo v něm rozeznali oběť sebe sama pro nás i budoucí, která dokonce mobilizovala národ, byť se zpožděním dvaceti let?
Odpověď na tuto otázku není dána jednou provždy. Je v pohybu, mění se podle toho, kolik lidí uzná svobodu slova a odpor proti lži jako hodnoty, pro něž stojí za to se trvale nasazovat a někdy i trpět. Bude-li nám lhostejné, je-li něco pravda, nebo lež, hlavně když nám to přinese zisk, pak se Jan Palach upálil zbytečně. A naopak, jeho oběť se i pro nás stane počátkem nové a nadějné epochy, budeme-li ochotni pro pravdu a lásku přinést i nějakou osobní oběť, byť bohdá mnohem menší a méně bolestnou, než byla oběť Palachova.
Posvátná hrůza z živé pochodně na chvíli lidmi otřásla, ale žádná Palachem požadovaná generální stávka nepřišla