Tři výzvy zdravotního pojištění

Zdravotnictví v České republice je nepochybně na vysoké úrovni – z hlediska celkové kvality a dostupnosti poskytované péče, vybavení moderními technologiemi, dostupnosti léčiv a v neposlední řadě kvality profesionálů – lékařů, sester, terapeutů i dalších pracovníků. V řadě případů je srovnatelné se západoevropským standardem, v některých i výrazně nad ním.

Problémem však je, že existuje dost výrazná variabilita mezi jednotlivými zařízeními případně regiony – nelze tedy říci, že by v rámci celého systému byla zaručena stejná šance na stejně kvalitní péči bez ohledu na to, kam se pacient s problémem dostaví, který je den v týdnu či zda přichází v pracovní, či mimopracovní době. Aktuálními výzvami v českém zdravotnictví jsou podle mého názoru následující tři věci.

Zaprvé – absence efektivní spoluúčasti pacientů při úhradě zdravotní péče – neúměrný věcný rozsah zdravotního pojištění vede logicky k nadužívání a zneužívání péče ze strany pacientů, což také zbytečné odčerpává prostředky, které by se mohly využít účelněji, například ke zkrácení čekacích dob na nákladnou péči.

Dalším důsledkem absence spoluúčasti je nízké čerpání preventivní péče ze strany pacientů, kteří se „nebojí“onemocnět.

Zadruhé – nedostatečný důraz kladený plátci (zdravotními pojišťovnami) na řízení kvality a bezpečí. Řada evropských států bonifikuje při úhradě zdravotních služeb ta zařízení, která mají lepší měřitelné parametry zdravotní péče nebo která systematicky zavádějí inzerce procesy zvyšující kvalitu a bezpečí ověřené externí certifikací či akreditací. Kvalita poskytované péče by měla být podle mého názoru zásadním prvkem zvažovaným při obnovování smluv se zdravotnickými zařízeními.

Zatřetí – struktura zdravotnických zařízení, která neodpovídá potřebám pacientské populace, a to zejména v akutní nemocniční péči. Je na zvážení restrukturalizace tak, aby na jedné straně byla specializovaná a vysoce specializovaná péče koncentrovaná do komplexních nemocnic regionálního typu a na druhé straně došlo k přeměně malých akutních nemocnic v zařízení rehabilitační, dlouhodobé a následné péče. Moderní medicína třetího tisíciletí takovou strukturu logicky vyžaduje, protože umožní vysoké využití nákladných technologií a zajistí dostatečnou odbornou praxi specializovaným pracovníkům. Zároveň ale naplní potřeby následné péče (lůžkové i ambulantní) pro majoritu našich pacientů, kterými jsou senioři trpící onemocněními dlouhodobého charakteru.

Autor je ředitelem Spojené akreditační komise a mezinárodním konzultantem JCI (organizace provádějící mezinárodní hodnocení kvality zdravotnických zařízení)