Riziko tvrdého brexitu roste P
Takhle to dopadá, když vláda nemá autoritu a parlament se utrhne z řetězu
rvní závěr, který člověka napadá ve věci úterní rekordní a katastrofální prohry britské premiérky v tamějším parlamentu, je, že takto to dopadá, když jsou vláda a premiér slabí, když předseda vlády nemá v parlamentu autoritu, a když si poslanci dělají, co chtějí. Sice se ve škole učíme o oddělení mocí, ale v důležitých chvílích není někdy od věci, když má premiér autoritu nejen ve vládě, ale také v parlamentní většině. Něco takového Theresa Mayová neměla a nemá. V britském parlamentu vládne chaos, zmatek a bezvládí.
Nedělejme si iluze, že tady někomu jde o osud Británie nebo o osud Evropy. Kdo sledoval debatu před hlasováním, pochopil, že exhibicionismus členů parlamentu byl určen výhradně pro domácí publikum. To je to jediné, o co tady šlo a jde. Není to boj o Evropu, je to boj o koryta. Parlament sice neví, co chce, ale vláda si zatím důvěru podrží, protože nikdo nechce přijít o křesla a nikdo je nemá příště jisté. Zatím. A kdyby se předčasné volby přece jen přiblížily, tak je třeba být vidět v televizi.
Lídrovi labouristické strany Jeremymu Corbynovi je ukradená jak Evropa, tak nějaká státotvornost. Motivací všeho jeho počínání od A do Z je vyhrát co nejvíce příští volby, získat co největší podíl na moci. Proto se chaos, který tu zůstane po konzervativní premiérce, labouristům hodí. Až dosáhne tento zmatek snoubený s ekonomickými dopady v důsledku toho všeho tápání vrcholu, pak teprve se vyvolají předčasné volby, teprve pak bude nejvhodnější načasování příštích voleb, nejlepší šance pro drtivé vítězství labouristů (a návrat socialismu na ostrovy). Konzervativní poslanci dnes budou hlavně sledovat oddalování voleb, protože po příštích volbách mohou mnozí z nich přijít o křeslo.
Když neplatí základní pravidla
Z úterní debaty v britském parlamentu bylo rovněž patrné, že členové britského parlamentu jaksi nechápou, že nediskutují nějakou domácí legislativu, která se může po libosti cupovat na kousky, ale mezinárodní smlouvu, u které vždy platí ber, nebo neber a lze k ní maximálně přilepit nějaký dovětek, přílepek nebo deklaraci. Politická kultura v zaběhlých demokraciích praví, že mezinárodní smlouvy dojednává a připravuje diplomacie a exekutiva. Ale v době utržené ze řetězu ani v nejstarší demokracii světa jako by neplatila základní pravidla politické kultury.
Jak odpoví na úterní hlasování Evropská unie? Budou se tu svářet dva názory. Na jedné straně je názor, že nejdůležitější ze všeho je, aby se udržela pohromadě EU27, aby příklad Británie nikdo nenásledoval, aby odcházet nebylo lákavé, aby to nikoho nesvádělo k napodobení. EU27 nemůže mít z tohoto pohledu zapotřebí, aby Británii už brzy po odchodu z EU čekaly zářné zítřky.
To je asi zájem nejvyšší, tzv. Big Picture. Proti tomu stojí zájmy průmyslu, automobilového především, které tvrdý brexit může citelně zasáhnout. I kdyby ale chtěla být EU vůči Británii vstřícná, platí, že je to Británie, kdo musí vědět, co chce. Míč je v tomto směru na její straně. Vstřícnost má také své limity, protože EU je vázána pravidly Lisabonské smlouvy. Může se konat druhé referendum? Jednak se to nestihne do 29. března a krom toho to není prioritou ani pro konzervativce (vedlo by to možná až k rozpadu strany), ani pro labouristy (pro ty jsou prioritou předčasné volby ve správný okamžik). Prioritou pro labouristy bude vyvolávat hlasování o důvěře opakovaně až do doby, kdy se to ve správnou chvíli povede.
Chaos, který tu zůstane po konzervativní premiérce Therese Mayové, se labouristům hodí
Válka o moc v Británii
Po včerejším obědě českého prezidenta Miloše Zemana s předsedy parlamentních komor Kuberou a Vondráčkem (například) zaznělo, že aktéři schůzky nevěří v tvrdý brexit a jsou přesvědčeni, že vše se na základě zdravého rozumu vyřeší kompromisem. V tohle doufá v Evropě leckdo. Ve skutečnosti ale platí, že pravděpodobnost tvrdého brexitu se po úterním hlasování opravdu zvýšila.
Lidé, kteří věří v rozumný kompromis a malý zázrak spočívající v tom, že Británie bude schopna vygenerovat srozumitelné požadavky a cíle, podceňují to, jak lítý probíhá v Británii boj o moc, který je navíc podtržen bojem narativů mezi radikálními zastánci setrvání v Unii a radikálními zastánci brexitu bez přívlastků. Ve Velké Británii se vede válka stran o moc v zemi, válka ideologií a narativů o vítězství (kompromis se nevyznává) a válka ideologií. Zahraničně-politické či dlouhodobé národní zájmy Británie a Evropy stojí v tomto všem až někde na čtvrtém místě.
Theresa Mayová tvrdila, že buď bude dohoda, nebo tvrdý brexit, nebo dokonce – podle ní nejhorší varianta – žádný brexit. Nyní mohou být na stole tvrdý brexit nebo nové parlamentní volby, kterým může předcházet žádost o prodloužení termínu odchodu o několik měsíců za 29. březen. Spíše to ale vypadá, že Británie směřuje k tomu, že bude nejprve tvrdý brexit a k tomu záhy nové parlamentní volby ještě jako bonus.