10.

Při výběru zaměstnání to hraje důležitou roli. Každý uchazeč by se měl předem informovat, co si jeho nový zaměstnavatel představuje pod pojmem pracovní doba, jak je to s přesčasy, volnými víkendy či třeba s délkou směn.

Pracovní doba je čas, kdy je zaměstnanec povinen vykonávat práci pro zaměstnavatele, a zároveň čas, kdy musí být na pracovišti k výkonu této práce nejen přítomen, ale i připraven. Pokud je tedy třeba, aby se převlékl do pracovního úboru, doba převlékání se do pracovní doby nepočítá. Zaměstnavatel ale může požadovat, aby zaměstnanci chodili do práce dříve právě kvůli tomu, aby ve stanovený čas byli připraveni pracovat.

Základní pracovní doba činí 40 hodin týdně. Existují výjimky, kdy je stanovená pracovní doba kratší – například pro pracovníky v dolech, ale také pro ty ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém provozu. Pracovní dobu je zaměstnavatel povinen rozvrhnout na určité směny v rámci týdne. Rozdíl mezi pracovní dobou a směnou spočívá v tom, že do pracovní doby spadají i přesčasy, zatímco směna je pouze to, co bylo původně rozvrženo, práce přesčas se do ní nezahrnuje. Zaměstnavatel však musí akceptovat důležité pravidlo: délka jedné směny nesmí přesáhnout dvanáct hodin.

Pevná, nebo pružná?

Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při jejím rozvržení je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby to nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

Je-li pracovní doba stanovena pevně, musí zaměstnanec na směnu přijít v přesně stanovený čas a zaměstnavatel také pevně stanoví konec pracovní doby.

V případě pružné pracovní doby lze s nadsázkou říci, že zaměstnanec může přijít a odejít, kdy chce. Zaměstnavatel obvykle stanoví určité základní časové úseky (například 10 až 14 hodin), kdy pracovník musí na pracovišti být k zastižení, a pak volitelné úseky, kdy záleží na zaměstnanci, zda bude pracovat. V průměru by však měl i pracovník během pružné pracovní doby odpracovat 40 hodin týdně (pokud nemá pracovní dobu zkrácenou). Týdenní pracovní doba musí být naplněna ve vyrovnávacím období, které určuje zaměstnavatel (nejdéle v období 52 týdnů).

Jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s nerovnoměrným rozvržením pracovní doby, je tzv. konto pracovní doby, které může zaměstnavatel zavést vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou. Jde o poměrně složitý institut, a i proto ho mnoho zaměstnavatelů nevyužívá. Pokud se s ním však pracuje správně, může pomoci zaměstnavateli v situacích, kdy má třeba sezonní výkyvy v poptávce po svém zboží či službách, a potřebuje tudíž větší flexibilitu.

Přestávka

Přestávky v práci jsou pro naše zdraví žádoucí, tudíž povinné. Zákon ukládá povinně třicetiminutovou přestávku na jídlo a oddech v práci minimálně po šesti hodinách. Přestávku lze i rozdělit, ale alespoň jedna její část musí trvat patnáct minut.

Ovšem pozor: pauzu lze čerpat jen v průběhu pracovního dne, nikoliv na začátku nebo na konci. Nejde tedy ani se souhlasem zaměstnavatele si pauzu napracovat a odejít z práce dříve.

Přestávky se do pracovní doby nepočítají, nejsou tedy placené. Zaměstnanec, který má klasickou osmihodinovou směnu, odchází z práce až po 8,5 hodinách.

Výjimku tvoří tzv. bezpečnostní přestávky. Za ty dostane zaměstnanec zaplaceno, neboť se do pracovní doby započítávají. Jsou to takové, jež ukládá zvláštní zákon, třeba pro řidiče autobusu.

Další výjimkou je nepřetržitý provoz, tedy práce, během níž zaměstnanec nemůže opustit na delší dobu pracoviště, a přestat tak pracovat. I jemu musí být poskytnuta přestávka na oddech a jídlo, která se do pracovní doby počítá, a tedy bude proplacena. Příkladem je topič obsluhující kotle, které nesmí vyhasnout, či zaměstnanci v pásové výrobě.

Přesčas

Zákoník práce není příliš velkým fanouškem přesčasů a vyžaduje, aby k nim docházelo výjimečně. Mluvíme tu o práci, která je vykonávána nad stanovenou pracovní dobu. V praxi se to ovšem často nedodržuje. Důležité je dodržet stanovený limit, kdy nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech a celkem nesmí přesáhnout 150 hodin v kalendářním roce.

Pokud je skutečně potřeba, zaměstnavatel může požadovat práci přesčas nad rámec těchto limitů – ale jen po dohodě se zaměstnancem. Ovšem ani tato dohoda není neomezená. Za kalendářní rok totiž nesmí práce přesčas u žádného zaměstnance přesáhnout 416 hodin. Do tohoto limitu se však nezahrnují přesčasy, za něž zaměstnanec dostal náhradní volno.

Práce přesčas musí být každopádně nařízena zaměstnavatelem anebo konána s jeho vědomím a souhlasem. Pokud se tedy někdo zdrží v kanceláři vlastní vinou až do večerních hodin, není to automaticky práce přesčas. Na druhou stranu, zadá-li zaměstnavatel práci tak, že ji průměrný člověk nemůže objektivně stihnout do konce pracovní doby, o přesčas se v daném případě jedná.

Za práci přesčas náleží zaměstnanci mzda plus příplatek ve výši 25 procent průměrného výdělku, pokud se tedy se zaměstnavatelem namísto toho nedohodl na náhradním volnu. Jinak tomu ale bude v případě, byla-li mzda sjednána s tím, že zahrnuje práci přesčas, se kterou se již takto dopředu počítá. Pak zaměstnanec nárok na příplatek ani na náhradní volno nemá.

Zaměstnanec, jemuž nebylo ještě osmnáct let, požívá větší zákonné ochrany, proto pro něj platí jiná pravidla. Mladistvým zaměstnavatel (s určitými výjimkami) nesmí ukládat práci přesčas ani práci v noci. Zaměstnanci mladší osmnácti let mají také nárok na přestávku na jídlo a oddech, která trvá minimálně 30 minut, už po 4,5 hodinách práce.