CO ŘÍKÁ ZÁKON

Podle zákoníku práce je zaměstnavatel

■ povinen stanovit pracovní dobu a rozvrhnout ji na jednotlivé směny, a to buď rovnoměrně v rámci jednoho týdne, nebo nerovnoměrně v delším vyrovnávacím období.

Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout

■ pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň jedenácti hodin. Výjimečně lze tyto doby odpočinku zkrátit.

Zákon stanoví i povinné přestávky v rámci

■ jedné směny. Zaměstnavatel musí poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně třiceti minut.

Práci přesčas je možné konat jen

■

výjimečně. Zaměstnavatel ji může buď nařídit, ovšem jen z vážných provozních důvodů (maximálně 150 hodin v kalendářním roce),

nebo se na ní může se zaměstnancem dohodnout (maximálně dalších 266 hodin za rok).

Pracovní cestou se rozumí časově omezené ■ vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, ale jen na základě dohody s ním.

Ať už máte „služebky“rádi, anebo je berete jako nutné zlo, platí, že na takovou cestu vás zaměstnavatel může vyslat jen s vaším souhlasem.

Tento souhlas může být i ústní či tzv. konkludentní (zaměstnanec souhlasí tak, že na pracovní cestu zkrátka odjede). Přesto zaměstnavateli doporučujeme ho získat od zaměstnance raději písemně – pro případ pozdějšího sporu. Souhlas může být udělen i obecně (předem pro všechny pracovní cesty) a mnohdy bývá obsažen již v pracovní smlouvě.

I v případě generálního souhlasu je ale třeba ověřit si aktuální situaci před cestou. Zákon totiž stanoví zvláštní ochranu třeba těhotných zaměstnankyň či zaměstnanců pečujících o dítě do osmi let (či osamoceně o dítě do patnácti let) – a od těchto zaměstnanců žádá souhlas před každou jednotlivou cestou.