Manželství pro jaké všechny?
Iniciativa „Jsme fér“spustila kampaň s názvem „Manželství pro všechny“, jejímž klíčovým požadavkem je rozšíření významu slova „manželství“i na institucionalizovaný vztah stejnopohlavních párů. To pokládám za značně nedomyšlený nápad. Chápu a podporuji požadavek rovných práv (např. možnost získat informace o zdravotním stavu partnera, právo dědit atd.), je pro mne ale těžko pochopitelné, že spor už se nevede o podstatu věci, tedy o právní status takového vztahu, ale o jeho název.
Upřímně řečeno – ať si jej příznivci uvedené kampaně nazývají, jak libo. Ale to, že budou nutit mne, a myslím, že i mnoho dalších, abychom si změnili svou osobní, vnitřní definici významu slova „manželství“, je postoj – navzdory názvu oné iniciativy – značně nefér. Kromě toho jazyková praxe jasně ukazuje, že násilné zavádění změn v obsahu slov nefunguje: ve vývoji jazyka ke změnám významu slov jistě dochází, třeba slovo „pitomý“znamenalo ve staré češtině „ochočený, krotký“a pro nás má dnes úplně jiný význam, ale nefunguje to na povel: například asi nebylo mnoho těch, kteří se před třiceti a více lety ztotožnili s Marxovou novátorskou definicí, že „svoboda je poznaná nutnost“. Změny významu slov jsou totiž důsledkem měnícího se porozumění okolnímu světu. V tomto případě by tedy společnost musela přestat většinově vnímat rozdíl mezi „(heterosexuálním) manželstvím“a „(homosexuálním) registrovaným partnerstvím“, například tedy ten rozdíl, že jen jedno z toho společnosti přináší budoucnost v podobě dalších generací. Samozřejmě nevím, co lékařská věda jednou dokáže, ale v současné době k takovému posunu asi nedojde.
Další otázkou je férovost vůči jiným (jinak vymezeným) menšinám. Ze světa k nám totiž dorážejí i menšiny třeba kulturní: pokud tedy uznáme, že naše dosavadní definice manželství jako „svazku dvou plnoletých osob různého pohlaví“je nefér ohledně požadavku různosti pohlaví, vyvstane otázka, zda jsou fér podmínka omezující počet zúčastněných na právě dvě osoby (zda bychom neměli připustit i polygamii, polyandrii a obecně institucionalizaci i dalších – decentně vyjádřeno – „skupinových vztahů“) a podmínka plnoletosti (dětské sňatky jsou přece v mnoha kulturách, jejichž příslušníci u nás již žijí, běžné, to zaprvé, a zadruhé je racionální pravda, že dosažení dne 18 let věku je hranice umělá a fakticky nesmyslná). A tak by se dalo pokračovat, jistě až daleko za hranice toho, co je vnímáno jako trestný čin…
Problém je prostě v tom, že pokud pojem „manželství“– nebo jakékoliv jiné fundamentální společenské hodnoty – začneme rozvolňovat, nebude jasné, na jaké hranici se zastavit. Přiznat homosexuálním párům práva párů heterosexuálních, ale zachovat slovo „manželství“jen pro ty druhé, pokládám prostě za nejlepší řešení, i když – jako ostatně nic na tomto světě – není pro všechny stoprocentně fér. KAREL OLIVA