Strážce filmové paměti Miloš Fikejz

Jsou slavní lidé, kteří po smrti nikomu nechybějí. A taky nenápadné osobnosti, po kterých zůstane smutné prázdno.

Miloš Fikejz (11. 10. 1959 – 15. 1. 2019) byl knihovník, redaktor, encyklopedista a fotograf. Miloval film a lidi s ním spjaté, a to náklonností, kterou si dotyční mnohdy nezasloužili. Pracovali jsme spolu na článcích a knihách nejméně od roku 1985, kdy se Miloš také angažoval v nejrůznějších protirežimních akcích.

Byl skromný a ke štěstí kromě svých drahých a své práce myslím nepotřeboval už nic dalšího. Jako každý dobrý knihovník měl ale stále starost, aby se něco neztratilo nebo na něco nezapomnělo. Byl tedy doslova strážcem filmové filmové paměti u nás!

Nejprve byly dny a noci strávené s přáteli, kdy mnozí z nás věděli, že naděje na změnu je radostnější než ta změna sama. A on měl vždycky fotoaparát. A pak, v lednu 1991, vyrazil Miloš Fikejz poprvé v životě do Paříže.

Vzali jsme ho s sebou v rámci přehlídky českých novovlnných filmů. Miloš s námi obětavě pracoval na katalogu a také měl událost zvěčnit na fotografiích. Pokud se pamatuji, jeli s námi Věra Chytilová, Zdenek Sirový a Antonín Máša, v Paříži se k nám přidali Liehmovi a tuším Pavel Tigrid.

Miloš byl už tehdy duší knihovny Českého filmového ústavu (ze kterého se později stal Národní filmový archiv. Internet nebyl a bez jeho pomoci jsme jako filmoví kritici byli namydlení. Miloš věděl a četl mnoho, ovšem nikam necestoval a nemluvil aktivně žádnou cizí řečí, přestože světovým filmovým časopisům dobře a záhadně rozuměl.

Ten, na koho je možné se vždy obrátit

Paříž byla tehdy oproti Praze asi jako dnes Tokio oproti třeba Pelhřimovu a Miloš vždycky špatně viděl. Skončil tehdy bydlet u Moniky Pajerové a já si dělala starosti, jak se v té megapoli najdeme. Ovšem na druhý den jsem ho nalezla na přesně včas určeném místě v útrobách frekventované stanice Saint-Michel. Byl obklopen hloučkem afrických turistů v krojích, v rukou držel velkou mapu Paříže a vysvětloval jim česky, jak se dostanou odněkud někam a kde mají přesednout. Vypadal, že tam pracuje v informační službě, a oni chápavě kývali. Bylo to nepochopitelné. Později mi vysvětlil, že hromadná doprava je přece systém jako každý jiný a on jako knihovník systémy chápe. Hlavně ale budil na první pohled a u každého dojem člověka, na kterého se s důvěrou můžete obrátit naprosto s čímkoliv. Paříž ho pak nadchla a nikdy se tam na rozdíl ode mne neztratil.

Později začal víc fotografovat a cílem nikdy nebylo se vytahovat vlastním uměním, nýbrž zvěčnit osobnost či pamětihodnou chvilku mezi umělci. Vypěstoval si zvláštní instinkt fotografa pro lidi, kteří už měli před sebou jen málo času: Ester Krumbachová, Zdenek Sirový, Antonín Máša. A také pro herce, kteří se slavnými teprve měli stát – tak to bylo s Milošovým snímkem Leonarda DiCapria z roku 1994. Začal fotografie vystavovat a uplatňovat v knihách a časopisech. Jeho práce pro festivalové katalogy byla dokonalá a ocení ji hlavně ten, kdo ví, jak snadné je ji odbýt a jak samozřejmě vypadá, když se povede.

Sestavil skvělou hereckou encyklopedii. Kdo někdy zkusil psát o filmu, ví, že Google všechno nevyřeší. Miloš Fikejz byl lepší a rychlejší, protože se všemu věnoval s péčí a láskou. Jeho očím zaskleným silnými brýlemi neunikla ani jazyková chybka, ani problematcký letopočet či zkomolené jméno. To mu dělalo největší starosti, protože jedna malá chyba ve filmografii se pak opisuje pořád dokola a vznikne chaos!

V posledních letech se díval hlavně na filmovou klasiku a čím dál tím méně musel být u všeho nového. V tom jsme se shodli. Proto ho tak těšila naše společná práce na skvělé knize rozhovorů s filmovými veterány s názvem Pas do Hollywoodu.

Navštívili jsme ho v nemocnici poslední den roku. Měl jasný hlas i hlavu a předal mi seznam všech novinových článků o tématu, o kterém jsme debatovali naposled. Aby se to neztratilo a nezapadlo to. Potřeboval si udělat ve všem pořádek, jako vždycky.

Neznám nikoho, kdo by Miloše neměl rád. Byl ale tak samozřejmý, že člověk někdy zapomínal, jak noblesní je to osobnost, co všechno za sebou zanechává a jakou radost vždycky člověku přinese jeho neselhávající duševní klid a zájem. Nepochopitelně si obojí udržel až do konce, protože kromě tisíce herců a režisérů zřejmě znal nějaké tajemství života, kterým nás nechtěl obtěžovat. Což byla chyba.