Šok je pro filmaře dobrý nástroj
Na loňském Berlinale bojoval se svým extravagantním snímkem Prase o Zlatého medvěda, tento týden jej přijel představit do Prahy na festival Íránci. Režisér, scenárista, herec a producent Mani Haghighi svými filmy vydatně rozšiřuje představu o tom, co je možné čekat od íránské kinematografie.
LN Pro většinu lidí na Západě je současná íránská společnost tak trochu záhadná. Máme mlhavou představu o tom, co se v Íránské islámské republice smí a co ne, a pak nás překvapí filmy jako ten váš. Už třeba to, že hlavní hrdina je vyznavač rockové muziky a nosí tričko Black Sabbath...
Ohledně těchto věcí vládne určité neporozumění, jak tuhé jsou v Íránu zákony. Třeba získat povolení tohoto konkrétního druhu je snazší, než by si lidé mysleli. Nebo přesněji řečeno – ona jsou ta pravidla obecně velmi proměnlivá. Neustále se mění v závislosti na aktuální politické náladě v zemi, někdy jsou přísnější a někdy liberálnější. Pro spoustu oblastí neexistují žádné psané zákony, které by vám říkaly, co můžete nebo nemůžete dělat. A tak neustále testujeme hranice, zjišťujeme, jak daleko můžeme zajít.
LN Kolikrát musíte film předkládat ke schválení?
Dvakrát. Nejdřív scénář, pak hotový film. Když jsme napsali scénář k filmu Prase, někdo si myslel, že nám to úřady neschválí, jiný že by mohly. Pak jsme to natočili a zase bylo nejisté, jaké budou oficiální reakce, ale bylo to o. k.
LN Snímek Prase je o filmaři, který má zakázáno pracovat. To si u nás také dobře pamatujeme, ale v našem případě se o tom nesmělo ani oficiálně mluvit. Ve vašem filmu o tom naopak postavy debatují velmi otevřeně.
To je pravda. Především je třeba říct, podobně jako u první otázky, že neexistuje žádný oficiální seznam těch, kdo mohou nebo naopak nesmějí pracovat. Což je v jistém smyslu horší, ten neustálý pocit nejistoty, jak to tedy vlastně je. Proč dneska povolení dostanu a zítra ne. Ta proměnlivost a nejistota je sama součástí nátlaku ze strany státu. Prostě nikdy nevíte, na čem jste. Ale úplně v klidu o tom můžete mluvit, to nikomu nevadí. LN Režisér ovšem ve vašem filmu zároveň dostává dobrou radu, aby o svém zařazení na pomyslnou černou listinu raději nemluvil se zahraničním reportérem, protože by to mohlo mít nemilé následky.
Ano, to je právě kvůli té proměnlivosti. Zdá se to tak být, zdá se, že tím mohou poklesnout vaše šance dostat povolení pro příští film. Je to takové odhadování, co by bylo nebo nebylo dobré. Protože pravidla nejsou jasná.
LN Své filmy si sám produkujete. Jak složité je získat na ně peníze? Existuje nějaká státní podpora?
Státní podpora pro filmaře je v Íránu velmi malá a rozhodně by ji nedali filmům, jako je Prase. Schovávají si ji pro propagandistické a státem zaštítěné filmy. Obecně v Íránu neexistuje žádná struktura financování filmu, jako je to běžné třeba v Evropě – granty, o které se můžete ucházet, a podobně. S každým filmem začínáte úplně od začátku. Musíte najít někoho, kdo by chtěl do vašeho filmu dát nějaké peníze, ať už z jakéhokoli důvodu – někdy je to uměnímilovný milionář, někdy gangster, který potřebuje vyprat peníze, jindy nějaký šílenec, který se vrátil z Ameriky se spoustou peněz a neví, co s nimi. LN Film Prase s velkou nadsázkou, ale přesto přesvědčivě zobrazuje komunitu íránských fimařů. Je to i ve skutečnosti tak? Jste si navzájem blízcí?
Ano, hodně spolupracujeme. Lidé pro mě píší, já píšu pro ně, hraju v jejich filmech, jindy oni v mých. Není to nijak velká komunita, jen malé společenství přátel. Je tam samozřejmě určitá rivalita a ty obvyklé žárlivosti a soutěžení, ale především je to přátelské a kooperativní prostředí.
LN Více než deset let jste strávil v Kanadě. Jak to ovlivnilo váš pohled na svět doma?
Není to jenom Kanada, kde jsem studoval – vyrostl jsem v rodině, která odjakživa hodně cestovala po světě. To hlavní je, že vám takový dlouhodobý pobyt venku ukazuje alternativu. Pořád víte, že může být nějaký jiný způsob života, protože jste tím způsobem sám žil. Takže velmi osobně chápete, jak vypadají jiné druhy svobody. To vám dává určité povědomí o věcech, a tím také určitou odvahu. Vždycky můžete požadovat víc, protože víte, že je to možné, viděl jste to, žil jste tak. A zrovna tak jste viděl i nástrahy toho způsobu života. Prostě toho víc víte. LN Když říkáte „jiné druhy svobody“, znamená to, že i život v současném Íránu považujete za jistý druh svobody?
Je třeba důrazně říci, že v Íránu žijeme v autokratickém represivním státě. To fakt není svoboda. Ale v rámci tohoto kontextu pořád existují způsoby, jak si najít své vlastní cesty ke svobodě. A ty já hledám neustále.
LN Láká vás točit i jinde než v Íránu?
Měl jsem takové nabídky a jednou k tomu možná dojde, ale musím být velice opatrný, protože mnozí mí přátelé, kteří to udělali, neuspěli. Filmařina je založena na detailech. Musíte znát ty opravdu drobné věci. Jednu větu můžete říci různými způsoby a ty budou záležet na kultuře, ze které pocházíte. Asi bych mohl točit filmy v Kanadě, znám Kanaďany a jejich kulturu. Jinde by to asi bylo těžké.
LN Filmař byl už váš dědeček Ebrahim Golestan. Měl na vás velký vliv?
Ne. On natočil jen dva filmy, v šedesátých letech. Jeho kariéra skončila, když mu bylo něco přes čtyřicet, pak odešel ze země a s uměním přestal. A z těch dvou filmů dneska někoho zajímá už jenom jeden. LN Promítal se loni na festivalu v Benátkách coby klasika.
Ano, to je ten jeden významný film. Sociálněrealistický snímek ovlivněný neorealismem, něco hodně, hodně vzdáleného tomu, co jako filmaře zajímá mě.
LN To lze pochopit. Ve vašem filmu záhadný zabiják v masce prasete vraždí současné íránské filmaře a řeže jim hlavy... Jaké to mimochodem bylo, točit záběry se svou vlastní uříznutou hlavou?
Bláznivá zábava, nic víc. Žádné noční můry jsem z toho opravdu neměl.
LN Zdá se, že podobnými věcmi své publikum šokujete rád. Ve filmu Skromné pohoštění se postava, kterou sám hrajete, snaží od zoufalého otce koupit mrtvé tělo jeho novorozené dcery a říká přitom ty nejcyničtější věci. Nebál jste se, že vás za to budou lidé nenávidět?
Taky že mě nenávidí! Ale to není nic, čeho bych se obával. Šok je jeden z nástrojů filmaře. Máte jich k dispozici celou bednu – melodrama, napětí, absurditu, zkrátka různé náčiní a šok je jedním z nich. A někdy je dobré ho použít.
LN Dá se říct, že rád zacházíte do krajností, zkoušíte, jak daleko to půjde?
Někdy je celkem zábava vidět, co se stane, když takovou věc udělám. Tahle uvedená scéna je dobrý příklad, protože o ní každý mluví. Nikdo se nebaví o Skromném pohoštění, aniž by tuhle scénu nezmínil. Lidi si ji pamatují a zjevně to něco dělá s jejich mozky, protože o tom nemůžou přestat mluvit. A to filmu pomáhá, takže je to dobrý nástroj.
LN Děsivěji než neznámý zabiják nakonec ve filmu Prase působí sociální sítě, které dokážou vyvolat štvanici na nevinného. Je tohle i v Íránu velké téma?
Sociální sítě fungují naprosto stejně úplně všude. Stejně jako hamburger McDonald’s, který chutná všude stejně. Twitter taky dělá pořád ty stejné věci, ať je to kdekoli. Má moc oslepit lidi, rozzuřit je, pobláznit. Lidé často mluví o sociálních sítích, jako by měly vytvářet demokratický prostor. Podle mě to tak vůbec není. Ve skutečnosti vytvářejí prostor, v němž lidé nevedou žádný opravdový dialog. Nějak na sebe vzájemně mluví, ale to není dialog, protože si přitom nenaslouchají. A nejsou spolu. Je jednodušší naštvat se na někoho, koho nemáte fyzicky proti sobě, na koho se nemusíte dívat, když ho urážíte. Takže to jen dělá lidi naštvanější a agresivnější. V Íránu stejně jako kdekoli jinde.