Dotace a programy. Plní vůbec svůj cíl?

Inspirace pro současný obludný dotační systém EU přišla od komunistických plánovačů Sovětského svazu. Původním účelem bylo zvýšit ekonomickou úroveň jižního křídla vznikající EU na úroveň nejrozvinutějších zemí, a předejít tak možným odstředivým tendencím. Tedy klasické šíření dobra, ať to stojí, co to stojí. Hlavním zdrojem financování této operace bylo Německo a nelze se zbavit dojmu, že jedním z cílů bylo připravit si budoucí odbyt pro německé zboží. Myšlenku nelze odsoudit, provedení bylo ale řízeno příliš byrokraticky a podporovány byly hlavně projekty, které zapadaly do sociálního inženýrství Bruselu a málo byly respektovány místní potřeby.

Výsledkem bylo často to, že tam, kde bylo zapotřebí vyasfaltovat silnici, se postavila čtyřproudová dálnice. Hezké napohled, problémem se ale následně ukázalo to, kde vzít peníze na její udržování a opravy, které si už musí každý stát platit sám.

Celý systém přerostl v absolutně netransparentní monstrum podpory všeho možného. Podporu dostávají soukromé či jiné subjekty na konkrétní jednorázové projekty (nenárokové dotace), soukromé i další subjekty na dlouhodobé projekty typu solárů či výroba a přidávání lihu do benzinu apod. Samostatnou kapitolou jsou dotace do zemědělství, jež nebude z různých důvodů možné zrušit zcela, ale systém bude potřeba zjednodušit.

Na dotacích do soukromého sektoru je nejodpornější to, že ze svých daní podporujete konkurenci a můžete se na to jen dívat.

Dotace přinášejí jednu jistotu. Při jejich poskytování se podvádělo, podvádí a podvádět bude. Nejde tomu předejít.

Nemorální a netransparentní

Na dotacích jsou nejvíce nemorální dvě věci. První je ta, že nahrazují individuální úsilí o získání peněz od investorů nebo donátorů administrativním úkonem, a druhá je obří kontrolní a poradní aparát, který se na celý systém nabalil.

Netransparentnost poskytování a přijímaní dotací znemožňuje i vyhodnocení jejich efektivity. Klasický model je, že na dotaci se ze 70 procent podílí Brusel a 30 procenty členský stát. Vyhodnocení přínosu pro členský stát většinou provádějí ti, kdo jsou na koloběhu dotací ekonomicky závislí. Typicky porovnají peníze poskytnuté Bruselem s penězi zaplacenými členským státem do rozpočtu EU a vyjde jim, jak z dotací členský stát profituje. Nikdo se ale ani nepokusil vyčíslit náklady celého dotačního mechanismu na členský stát. Tisíce úředníků, kteří celý systém plánují, řídí a vyhodnocují. Jejich platy, cestovné a další náklady. Náklady lobbistů a poradců, kteří připravují žádosti o dotace. Část peněz se rovněž vrací do států přispívajících opticky více do rozpočtu EU tím, že práce v rámci dotačních a rozvojových programů vykonávají firmy vlastněné jejich příslušníky a ty platí domů tučné dividendy. A náklady na to, že se někdy investuje ne do toho, co je zapotřebí, ale do toho, co podporuje Brusel. Kapitolou samou o sobě jsou vlastní projekty EU. Ať už jde o megalomanský projekt dohnání a předehnání USA z roku 2000 a v tichosti zrušený o pár let později, nebo další, v podstatě politické projekty typu Galileo, přidávání lihu do paliva, GDPR a řada dalších. Jedním z nejkontroverznějších a nejdražších projektů bylo zavedení eura v roce 2000.

Velkou otázkou je, zda dotace a programy splnily svůj politický úkol, tedy udržet EU pohromadě a zabránit nástupu extremistických sil. Na tuto otázku nelze seriózně odpovědět. Historie zná jen cestu s dotacemi. Vydírání zemí střední a východní Evropy hrozbou snížení či odmítnutí dotací je nepřípustné.

Nenárokové nezemědělské dotace soukromým subjektům je nutné zrušit okamžitě, nárokové nechat doběhnout. Státní a municipální dotace snižovat, postupně nahrazovat ručením za úvěry. To vše v rámci navrhovaného snížení rozpočtu EU o 15 procent každý rok.