Nenechat to na náhodu
Mrtvých a zraněných na silnicích loni přibylo. A nemuselo tomu tak být
Na našich silnicích zemřelo loni o 10 procent víc lidí než v roce 2017. Těžké zranění si z nehod odneslo o pět procent víc lidí a přibylo i lidí raněných lehce. Panuje u nás často představa, že „havaruje jen blbec“a „mně se to stát nemůže, neb řídit přece umím skvěle“. Určitě si to myslela i část z těch 565 mrtvých a víc než 2000 těžce zraněných. Zdá se, že to u nás nikoho moc netrápí. Trápit by nás to ale mělo a měli bychom se vážně zamyslet, co s tím můžeme dělat.
Pokusím se o pár hypotéz. První je neradostná a stálo by za to ji ověřit na datech. Není vyloučeno, že jedním ze zdrojů špatných zpráv je zpráva dobrá, tedy ekonomický růst. Mobilita roste nejen tím, že lidé cestují a přesouvá se i více zboží. Ale i tím, že díky růstu příjmů je mobilita dostupnější. Jak z hlediska pořízení auta či motorky, tak i nákupem benzínu či nafty. Delší růst, který nyní prožíváme, by pak měl logicky efekt silnější, neb se do jisté míry kumuluje. Pokud je tedy cesta k omezení počtu nehod vyvolání recese, asi to není cesta nejlepší a společensky vítaná.
Naštěstí jsou ale i způsoby další. První je kvalita silnic. Tedy spíše nekvalita. Ačkoliv na konci příčin nehod je chyba řidiče (či selhání techniky), kvalitní silnice a dobrá dopravní řešení mohou počty a důsledky nehod zásadně snížit. A přes to, že se naše státní kasa topí v miliardách, zrovna moc takových řešení nevzniká (loni jsme postavili čtyři kilometry dálnic, pokud neakceptujeme názor premiéra, že je třeba započíst i D1). A například i hrozivě nebezpečných řešení typu neosvětlených přechodů skrytých za zastávkou autobusů nebo nepřehledných křižovatek jaksi neubývá.
Oběti a politika
Druhým je kvalita a stav aut na silnicích. Loni se nám dle statistik podařilo překročit hranici průměrného věku aut 15 let (a číslo roste). To znamená, že spousta řidičů a pasažérů se pohybuje v autech, která mají z dnešního pohledu zcela nedostatečné bezpečnostní vybavení. A důsledky střetu nového SUV s felicií z 90. let nemohou být jinak než tragické pro řidiče „skoro veterána“. Rozhodnutí o té či oné formě urychlení výměny vozového parku, jak už pobídkami (zvýhodněními) či znevýhodněním starších aut, patří do kategorie politicky sporných, a tudíž obtížných, ale souvislost se stovkami mrtvých na našich silnicích jasně existuje. Je otázkou i to, zda velmi nákladný systém technických kontrol, který doposud nebyl s to odhalit ani auta, která kvůli „odstraněným filtrům“ohrožují životy kolemjdoucích, dostatečně zajišťuje, aby zjevně nebezpečná auta ze silnic zmizela.
Toto jsou problémy, které s počtem lidí umírajících na silnicích souvisí. Nejsou řešitelné přes noc, ale to neomlouvá, pokud se neřeší skoro vůbec. Což platí i pro poslední příčinu. Tou je přetrvávání, ne-li prohlubování malého respektu k zákonům a pravidlům. Je to nejen o rychlé jízdě, předjíždění přes čáru nebo nepoužívání pásů. Alkohol (a drogy), ke kterým má naše země nepochopitelně vysokou toleranci, je jedním z největších hrozeb na silnicích stejně jako nedodržování dalších, třeba technických pravidel, neb ta jsou přeci obecně špatná, obtěžující a nesmyslná (a některá opravdu jsou).
Korunu tomu nasazuje policie, která jen málo potírá agresivitu a hazard, zato často loví v „bezpečných vodách“přestupků, které bezpečnost ohrožují méně (což neznamená, že je v pořádku je tolerovat).
Hlavní a rozhodující otázkou však je, zda naší společnosti půlka tisíce mrtvých na silnicích a mnohonásobek zmrzačených každý rok vadí, nebo ne. Jsem si jistý, že kdyby to bylo naší společenskou prioritou, tak kombinace politik a investic je s to setrvale toto tragické číslo snižovat. Pokud budeme chtít, budeme investovat a budeme si počínat chytře.
Budeme-li ale postupovat tak jako dosud a bude to „jeden ze stovek problémů, na kterých makáme“, bude to v rukou náhody. A občas nás v lednu pokles čísla potěší a občas zase ne... A nejde přitom o čísla, jde o tragédie zasahující do životů tisíců lidí.