Chaos s brexitem a jak bude bez Británie
Máme po dvou klíčových hlasováních v britském parlamentu, ale nemáme ani o fous jasněji v tom, jak to bude se vztahy Británie a EU. Média na obou stranách kanálu La Manche se naprosto liší v interpretaci. Podle většiny německých médií vše směřuje k tvrdému brexitu bez dohody, podle většiny britských médií padl brexit bez dohody pod stůl. Vypadá to spíš, že na omylu jsou britská média, protože přeceňují schopnost britských politických elit vygenerovat konsenzus a jaksi přehlížejí, že k dohodě je třeba také nějaká druhá strana.
V britském parlamentu by se možná dala teoreticky vytvořit mírná většina okolo labouristického návrhu na celní unii nebo mírná většina kolem uspořádání po vzoru Norska. Jaký je v nich rozdíl? Norský scénář umožňuje v omezeném rozsahu vyjednávat samostatně obchodní dohody s třetí stranou, ale vyžaduje svobodu pohybu, kterou lze omezit pouze v případě nějakého zvýšeného nebezpečí. Celní unie by zakázala Británii možnost vyjednávat obchodní dohody s třetími stranami, ale umožnila by Británii, aby plně a autonomně kontrolovala svou migrační politiku.
Britská premiérka podle všeho nemůže podpořit žádný z těchto scénářů, protože by to ve všech případech způsobilo rozpad Konzervativní strany. Stejně tak tato premiérka nemůže brexit revokovat nebo žádat druhé referendum. Vznikla by hned silná euroskeptická strana, která by trvala na tom, že Británie musí zůstat suverénní ve vyjednávání obchodních dohod a v kontrole migrace.
Lídr labouristů Jeremy Corbyn nechce s premiérkou vůbec jednat. Údajně proto, že Mayová musí nejprve jasně říci, že nebude tvrdý brexit. To mu ale premiérka nemůže zaručit, protože pokud se sama právě s labouristy na něčem nedohodne (to je první neznámá) a pokud s tím neuspěje v Bruselu, tvrdý brexit podle zákona, respektive litery Lisabonské smlouvy, vyloučit nejde a nastane 29. března. Mayová by musela lhát, kdyby Corbynovi zaručovala, že něco takového dokáže zařídit. A Corbyn to dobře ví a jednat vůbec nechce. V otázce druhého referenda je pak rozdělená pro změnu Labouristická strana, v níž je také silně probrexitové křídlo.
V poslední době se diskutuje o tom, že by EU mohla souhlasit s odložením lhůty připadající na 29. března na neurčito. Zde je ovšem jeden velký problém: Britové by museli v květnu opět kandidovat do Evropského parlamentu. Otázka ale je, zda by měly elity států EU27 zájem na posílení euroskeptického křídla v příštím Evropském parlamentu.
Ale konec stěžování si na Brity. Bude se nám po nich ještě stýskat. Důkazem toho, že Unie bez Britů bude o dost jiná, je nejnovější návrh Evropské komise na zrušení národního veta v daňových věcech. Sice kvůli odporu menších států nemá šanci v Evropské radě projít, nicméně je jasné, že kdyby Spojené království nebylo na odchodu z EU, Evropská komise by si podobný nápad nedovolila předložit. Může se tisíckrát vysvětlovat, že to předseda Juncker navrhl předložit už ve svém zářijovém projevu o stavu Unie a že jde o to, aby velké korporace typu Apple a Google platily alespoň nějaké daně, před volbami toho ale všichni kritici Bruselu využijí a budou to používat jako červený hadr, který bude různé euronaštvance dovádět k zuřivosti.
Bude se říkat, že Evropské komisi nejde o danění velkých firem a internetových platforem a o potírání praktik typických pro daňové ráje, které se jen převlékají do liberální argumentace daňové konkurence, ale že jde o to, nasadit zemím s nižším zdaněním harmonizační chomout. Už se bohužel nevyhneme tomu, že se právě tohle stane velkým tématem evropských voleb.
Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost