U Tobrúku pod polskou vlajkou
Českoslovenští občané bojovali snad ve všech spojeneckých armádách. V některých případech, jako například v polských zahraničních jednotkách na Západě, přitom nešlo o nijak zanedbatelná čísla. Na konci války v nich sloužilo více než jeden a půl tisíce vojáků, kteří se hlásili k demobilizaci do Československa. V naprosté většině se jednalo o obyvatele Těšínska, kteří předtím byli nuceni narukovat do německé armády. Nacisté jim příliš nedůvěřovali a zařazovali je k druhořadým jednotkám v okupovaných zemích. V zajateckých táborech řada z nich projevila ochotu bojovat na straně Spojenců. Od roku 1942 představovali „jablko sváru“mezi polskou a československou exilovou vládou v Londýně, a to vzhledem k tomu, že obě považovaly Těšínsko za své území. vojáků, jež mu v další cestě pomohla. Bylo to již v době po pádu Francie a jeho cesta vedla do Palestiny, která byla britským mandátním územím. Ačkoliv zde v té době již existovala čs. jednotka, neopustil polské druhy a stal se vojínem Samostatné brigády karpatských střelců pod velením generála Stanisława Kopańského. S ní se od srpna do prosince 1941 zúčastnil obrany obleženého Tobrúku a dalších bojů s vojsky Osy v severní Africe. Jako polský voják dokonce obdržel z rukou velitele 11. čs. pěšího praporu – Východního – pplk. Karla Klapálka, jehož muži přijeli do Tobrúku ve druhé polovině října 1941, čs. medaili Za chrabrost. V roce 1943 požádal o převedení do čs. armády. Tehdy však již byly vztahy exilového Polska a Československa natolik vyhrocené, že jeho žádost byla zamítnuta.
Marcibal se účastnil těžkých bojů v Itálii, u Monte Cassina a při prolomení Gótské linie. Konec války jej zastihl jako jednoho z osvoboditelů severoitalské Boloně.
Do vlasti se vrátil v prosinci 1945. Ačkoliv minulost „andersovce“byla v poválečném Československu špatným kádrovým posudkem, podařilo se mu vystudovat. Až do konce života potom pracoval jako ekonom. Zemřel 15. března 1972 v Praze.