Bývalí kamarádi

Lepší je to v zimě, říká mi Petr, kamarád z dětství, kterého jsem roky neviděl. „V létě se tam totiž strašně práší a na tý holý pláni všechno to větrem rozvířený svinstvo musíš dejchat a vychrchláváš pak pořád jenom černotu. Jasně, mráz je mráz, hlavně noční směny jsou teď vážně blbý, ale furt to není tak strašný jak v létě. Na zimu si zvykneš spíš. Prostě někam zalezeš, ale i když zalízt nemůžeš a musíš jít ven měnit ty pitomý válečky, tak to vždycky nějak překlepeš. Zvyk’ by sis i ty, vždyť jsi to koneckonců taky dělal, tak ti o tom nemusím nic povídat.“

„Máš strašně zarudlý ruce,“říkám na to. „To mám, to je z těch nocí strávených venku na mrazu,“povídá. „Ale to si pak ty ruce namažeš indulonou a je to o dost lepší. Fakt. Není to tak zlý, jak to vypadá. A co vlastně děláš ty?“

„Ale, tak různě,“povídám. – „V Praze?“– „Jo, v Praze. Já jsem tam zůstal.“– „Aha,“řekne na to Petr a zmlkne.

Za chvilku za námi do hospody přichází druhý můj kamarád z dětství. Tomáš. Studoval v Praze a pak tam dlouho žil, ale před nějakým časem se vrátil domů. Inženýr. Ani jeho jsem léta neviděl. Chvilku spolu mluvíme o všem možném, pak začne mluvit o politice:

„Co říkáš na Zemana?“zeptá se se zájmem. „Těžko říct,“povídám. „Tenhle blb ho volil,“ukazuje směrem na Petra. „Tak co už, jsou mnohem horší věci na světě,“říkám. „Vždyť je to strašný,“namítá on. „Nic neví, nic neumí, jediný, o čem donekonečna mluví, je, jak ve dne v noci vyměňuje válečky na šachtě, ale volit chodí. To jo. To on rád. Pokaždý se úplně klepe na to, jak nám to nandá.“– „Nám? Proč nám?“ptám se. „Jo, nám – nám z Prahy,“vysvětluje mi. „Když já na ty volby a všechno, co s tím je spojený, asi moc nejsem,“reaguju nejistě. „Moc mě to nezajímá. Jsem ale rád, že to zajímá vás dva. Bez takovýho zájmu by ta naše demokracie tak nevzkvétala.“– „Tys byl vždycky blbej,“opáčí Tomáš a zmlkne.

Zase mlčíme. Pak Petr začne nostalgicky mluvit o zašlých časech, přesněji řečeno začne vyprávět, jak se Kadaň proměnila od dob, co jsme spolu chodívali do všech těch hospod, které v ní bývaly, a už nejsou.

„Všechno je tady teď černý,“pokračuje Petr. „Sídliště, kde jsem vyrost’, je teď úplně černý. Koupaliště je černý…“– „Ty tam chodíš?“přerušuje ho Tomáš, „to já tam teda nechodím. Dívat se na to, jak se tam povalujou… To fakt ne.“– „Aha,“říkám na to já, když vidím, že se ode mě nějaká odpověď očekává.

Pak si ještě nějakou chvíli povídáme. Pak zaplatíme a jdeme domů.

Chci projít Katovou uličkou. „Tam nechoď, tam je černo,“říkají mi oba dva. „Aha…“Loučíme se. Uvidíme se znovu za deset let. Možná.

Celé je to vlastně směšné, kdyby to nebylo strašně smutné.

(Jména byla změněna.)

„Co říkáš na Zemana?“zeptá se Tomáš se zájmem. „Těžko říct,“povídám. „Tenhle blb ho volil,“ukazuje směrem na Petra. „Tak co už, jsou mnohem horší věci na světě,“říkám. „Vždyť je to strašný,“namítá on.