Kozáci vzpomínají na genocidu
Ruští kozáci si připomínají sté výročí od represí ze strany bolševického režimu. Tragické události, pomalu zaváté časem, přinesly až půl milionu mrtvých a pronásledovaných.
VOLGOGRAD/PRAHA Ruským Volgogradem i několika dalšími městy prošel ve čtvrtek pestrý průvod mužů v modrých uniformách, s červenými lampasy a zlatými epoletami. Pokračování se očekává dnes, kdy má kozácké procesí projít ulicemi Jekatěrinburgu. Mají namířeno k památníku sovětského revolucionáře Jakova Sverdlova, který 24. ledna 1919 vydal rozkaz „o potírání kozáctva“, a odstartoval tak masové represe, jež kozáci považují za genocidu.
Kozáci požadují přemístění památníku a přejmenování tamější Sverdlovské oblasti. „Proč má nést oblast, prospekty, ulice a náměstí jméno člověka, který způsobil našemu národu takové škody?“ptají se kozáci.
Kozáci patří k Rusku stejně jako vodka, mužici nebo boršč. První zmínky o nich pocházejí z přelomu 14. a 15. století, od počátku měli za úkol hlídat hranice před nájezdníky a pronikat na nová teritoria. Tak pro carský režim získali celou Sibiř, dostali se až na ostrovy v Pacifiku či na předměstí Istanbulu. Za službu carům se těšili určitých svobod, které se ruští vládci bez valného úspěchu snažili omezit.
Příliš svobodomyslní
Čupřina vykukující zpod čepice napovídá leccos o kozácké mentalitě, pro kterou jsou svoboda spolu s patriotismem a pravoslavnou vírou základními hodnotami. V komunitách kozáků funguje už od středověku systém, kdy o důležitých věcech včetně volby atamanů rozhoduje „kozácký kruh“, sešlost starších, která je obdobou sněmu.
Když Rusko v roce 1917 zachvátila bolševická revoluce, mezi kozáky to žádné nadšení nevzbudilo. Vyskytli se sice i „rudí kozáci“, většinou ale kozácké jednotky bojovaly během občanské války na straně protibolševických bělogvardějců.
Velký strach nahnalo novému sovětskému vedení povstání na Donu, kde v květnu 1918 vznikla „Donská republika“pod vedením atamana Pjotra Krasnova. Z řady důvodů, mimo jiné i kvůli neochotě Krasnova spojit se se silnou armádou generála Děnikina, bylo však povstání potlačeno a Krasnov skončil v emigraci.
V platnost pak vstoupil Sverdlovův rozkaz, nařizující represe vůči bohatším kozákům i těm, kteří se postavili proti sovětskému režimu. Každý kozák přistižený se zbraní měl být zastřelen, rebelující vesnice vypáleny a srovnány se zemí, obilí zabaveno, aby se vyvolal umělý hladomor.
„Kozáci byli zvyklí mít na věci vlastní názor a do sovětské společnosti nezapadli,“řekl LN Maxim Ještokin, průvodce v soukromém muzeu atamana Vladimira Melichova v donské vesnici Jelanské. K vidění je tu dřevěný model improvizovaného tábora pod širým nebem, kam Rudá armáda svážela kozácké rodiny včetně malých dětí.
Podle odhadů bylo během občanské války v letech 1919 a 1920 zavražděno či skončilo ve vyhnanství na půl milionu kozáků. Určité uvolnění nastalo až v roce 1936, kdy sovětský vůdce Josif Stalin povolil kozákům službu v armádě. Na vojenské přehlídce v roce 1945 už mohli mašírovat ve slavnostní uniformě.
Spor o kozácký národ „Naplňuje to genocidu, byl to vůbec první úder proti našemu národu a napáchal obrovské škody,“řekl ruskému serveru Cargrad historik Leonid Rešetnikov.
Dnes část kozáckého hnutí usiluje o své uznání jako národa i o to, aby represe proti kozákům za občanské války byly prohlášeny za genocidu.
V současném Rusku ale ani jeden z požadavků nemá moc šancí. Kozáci jsou navíc rozdělení na prorežimní, kteří se podíleli např. na potlačování opozičních demonstrací či na válce na Donbase, a na ty, kteří režim Vladimira Putina rádi nemají.
„V 90. letech se atmosféra v Rusku uvolnila a kozáci se začali samovolně organizovat,“řekl LN historik a člen české vládní rady pro národnostní menšiny Alexej Kelin, jenž je sám potomkem kozáckých emigrantů. „Vedení státu se ale pak zaleklo hnutí samostatně myslících svobodných kozáků. Zřídilo proto kozácký registr, který mění status kozáctva z národa na milice, jež mají podporovat režim,“dodal Kelin.